"Dámy a pánové, ode dneška je otázka gramotnosti pouhou otázkou vhodných fontů," těmito slovy oznámil světu svůj epochální objev profesor Hammersmied, neurofyziolog a lingvista, doposud neznámý vedoucí vývojářského týmu malé softwarové firmy v německém Kielu.
K objevu došlo v roce 2023, krátce poté, kdy byly učiněny převratné objevy v oboru zkoumání lidské psychiky, principů vnímání a otázky inteligence. Šlo tedy v Hammersmiedově případě o pouhou aplikaci, nikoli o objev z oblasti základního výzkumu, a to byl důvod, proč si Hammersmied musel nechat zajít laskominy na Nobelovu cenu a vposledku byl rád, když ho antitechnologičtí aktivisté nevsadili do vězení.
Princip Hammersmiedova objevu byl prostý.
Dvě třetiny lidstva jsou negramotné. Jelikož "gramotnost je otázkou fontů", Hammersmiedova metoda spočívala v jednoduchém "nahrání" patřičného softwaru do lidského mozku. Měl tři části: jednak skutečně fonty, tedy písmena, jednak metodiku, jak písmena skládat do slov, a konečně vazebný software, který vázal slova na písemnou formu.
Hammersmied sice nedostal Nobelovu cenu, zato se stal multimiliardářem. Jeho služeb však využívali především gramotní a zámožní lidé. Ukázalo se totiž, že lidé takřka ztratili schopnost psát rukou, a právě ruční psaní se stalo díky Hammersmiedovi ohromnou módou. Akcie výrobců plnicích per Parker a Mont Blanc a inkoustů Pelikan a Wattermann zdesateronásobily svoji hodnotu v průběhu půl roku. Hammersmied nabízel fonty rukopisů známých osobností: každý mohl za rozumnou cenu získat schopnost psát stejným rukopisem jako Hemingway nebo Neff. A to, jak se brzy ukázalo, včetně podpisu.
Aktivisté brzy zavětřili svoji příležitost, jakmile Hammersmied začal mít se svým produktem úspěch. Chtěli ho přichytit při něčem nelegálním a hle, zde viděli příležitost. Hammersmiedovou metodou bylo vskutku možné "nahrát" jakýkoli podpis kohokoli na světě, ať jde o osobu živou nebo mrtvou. V té době už dávno identifikace osob neodvisela na podpisu, lidé se prokazovali otiskem palce, duhovkou oka, osobním pachem, nicméně čistě z právního hlediska podpis nadále zůstával verifikačním prostředkem. I v této době se důležité listiny podepisovaly - ostatně, těžko si představit, že by prezident Spojených států a japonský císař verifikovali mezistátní dohodu pachovým imprintem tak, že by si ji strčili na pět minut do podpaží.
Hammersmied ve slabé chvilce ucouvl a neprozřetelně pod nátlakem aktivistů přislíbil, že do svého softwaru zařadí jakýsi blokační modul, namířený proti tvorbě podpisů. To ovšem byl nesmysl a ubohý pronásledovaný multimiliardář Hammersmied musel vědět, že slibuje nesplnitelné. Vyskytla se další potíž. I kdyby soud nakonec zařadil Hammersmiedovu metodu do seznamu zakázaných technologií, co udělat s miliony lidí, kteří si jeho fontové sady koupili? Radikální křídlo aktivistů tvrdě požadovalo výplach mozků. Ovšem, jak bylo možno někomu dokázat, že získal svoje fonty z Hammersmiedovy softwarové dílny? Většina Hammersmiedových zákazníků se mohla prokázat platným vysvědčením ze škol základních, středních i vysokých, tedy o jejich gramotnosti legitimně získané nemohlo být pochyb! K dovršení všeho nová verze Hammersmiedova programu už nenabízela jen fonty pro změnu či vylepšení rukopisu: Hammersmied nabízel jazykové znalosti, včetně těžkých jazyků jako je hebrejština, korejština či japonština! Aktivisté brzy své žaloby stáhli - a stali se Hammersmiedovými zákazníky.
Ondřej Neff