První polovina jednadvacátého století žila ve znamení euforického nadšení pro nanotechnologie. Miniaturní pidistroječky, se součástkami molekulárních rozměrů - to mělo být řešení lidských problémů nového věku. Uplatnění našly především v medicíně, respektive v úpravě lidské fyziologie: péče o zdraví a péče o v vzhled splynuly v jednu jedinou činnost - v podstatě údržbářské povahy.
A právě z této strany přišla rána.
23. dubna 2034 získaly rozhodující zpravodajské agentury zprávu o nanotechnologickém systému Styx. Šlo o soustavu vzájemně se podporujících miniaturních mechanismů, které v první fázi své činnosti podporovaly agregáty zaměřené na očistu a údržbu věnčitých tepen. Po určité době však Styx tento údržbářský systém zlikvidoval a od té chvíle intenzivně pracoval na přípravě podmínek ke vzniku velmi kvalitního infarktu myokardu.
Následovala panika. Očistných žilních agregátů bylo v tu dobu nasazeno několik desítek milionů souprav. Nikdo nedokázal říct, kolik lidí v sobě nosí agregáty kontaminované zrádným Styxem. Docházelo k hysterickým projevům zoufalství, nezřídka zakončeným sebevraždou - a to i u lidí, kteří nikdy žádné cévní problémy neměli a prokazatelně v sobě žádné nanotechnologické soupravy nehostili.
V okamžiku, kdy se začala kácet křesla prvních ministrů zdravotnictví, objevily se inzeráty firmy Aeskulap. Tato firma - pravilo se v inzerátu - v rekordně krátké době vyvinula nanotechnologický prostředek, schopný najít a zlikvidovat Styx a navíc zavést v cévním systému zákazníka strážní a ochranný systém.
Inzerát vyvolal rozporuplné reakce. Firma Aeskulap předvedla výsledky klinických zkoušek, které v plném rozsahu potvrdily účinnost jejího systému. Ovšem to co vzbudilo podezření byla rychlost, s jakou firma uvedla systém na trh. Všichni nezávislí odborníci bez výjimky potvrzovali, že není technicky možné v tak krátké době provést analýzu a konstrukci a prověření tak komplexního systému. Jenže, co naplat, byly tu desítky miliónů lidí, kteří byli zoufalí z toho, že nevěděli, zda nechovaji vražedný Styx v bezprostřední blízkosti svého srdce. A tito lidé také bez výjimky prohlašovali, že jim je jedno, kde Aeskulap na řešení přišel, hlavně že na něj přišel.
Později se skutečně ukázalo a bez jakýchkoli pochyb prokázalo, že právě firma Aeskulap vyvinula vražedný nanosystém Styx a souběžně s jeho vývojem probíhal vývoj protiopatření a že celý humbuk se zprávou tiskovým agenturám a následným inzerátem byl jen rafinovanou marketingovou kampaní.
Tohoto příkladu následovaly i další firmy. Objevily se nanosystémy napadající zdivo a kdo si chtěl zachránit dům před - doslova - atomizací, musel bohatě zaplatit za dekontaminaci. Jiné systémy napadaly kovy nebo plastické hmoty. Objevily se první univerzální ochranné systémy, které měly za úkol prověřovat funkci každého jiného nanosystému, a pokud by usoudily, že některé jeho funkce jsou škodlivé, měly ho nemilosrdně likvidovat. A přirozeně že škodlivé systémy byly doplněny agresivními subsystémy vybavenými všemi prostředky, jak hradby miniaturní ochranky překonat a zničit.
To vše vyvolalo obrovskou nenáladu vůči nanotechnologiím, s výsledkem, jak se dalo čekat, nulovým. Jako vše dobré a prospěšné měly i nanotechnologie svoje temné stránky a jejich strůjcem byl nezřídka týž člověk, který se postaral o stránky světlé.
Ondřej Neff