Místo mříží gerontace - tato myšlenka vznikla v šedesátých létech jednadvacátého století a během krátké doby se rozšířila v oblasti "bohatého severu", kdežto v "chudém jihu" se nadále držela koncepce "místo mříží oprátka".
O co šlo v této revoluci v penologii?
Už dávno bylo každému jasné, že tak zvaný výchovný účinek vězení je nulový. Vězení nikoho nevychovává, maximálně vězení učí technikám důmyslnějšího provádění zločinu. K tomuto názoru dospělo už dvacáté století. Zločinec je za mřížemi, aby byl izolován od lidí, kterým by mohl škodit, to byl první závěr, který vyplynul z procitnutí z iluzí o "léčitelnosti sociální choroby zvané zločin". A dále - zločince je třeba nechat ve vězení zestárnout, protože postupujícím věkem a narůstající zchátralostí organismu spojenou se ztrátou podnikavosti klesá chuť páchat trestnou činnost.
Jakmile genetika objevila metody, jak prodlužovat stav tělesné svěžesti, čili jak prodlužovat mládí, zároveň přišla na to, jak mládí zkracovat. Byl to prostě jen opačný postup. A právě na něm stála gerontace. Osmnáctiletý pachatel ozbrojených loupeží vyfasoval patnáct let zestárnutí; po týdnu na klinice byl na svobodě jako třiatřicetiletý zralý muž. Stále ještě svěží, ovšem už mu začaly řídnout vlasy a sem tam nějaká vráska se objevila, také v pase se rýsoval náznak fotrovského bříška. Kluci v hospodě na rohu, kteří zrovna plánovali, kterou milionářskou vilu dnes v noci "udělají", ho nevzali mezi sebe... Takto fungoval ten mechanismus. Přesto se vyskytovaly recidivy. Stačilo přidat dalších deset, dvacet let. Před půl rokem osmnáctiletý, před čtvrt rokem třicátník, teď padesátník. Tím trestná činnost zpravidla končila. Ochablé svaly, artrózou obolavělé klouby, na nose silné brýle, ne, v takovém stavu se těžko přepadají banky.
Gerontace se ujala ve většině států Severu, i přes odpor legislativců, podplacený majiteli žalářních komplexů. Ve většině států se přistoupilo na kompromisní řešení. Při vynesení rozsudku měl odsouzený na vybranou, zda chce odejít na patnáct let do skutečného vězení, anebo na týden na kliniku. Dokonce i ti, kdo si vybrali první možnost, směli kdykoli požádat, aby mohli si odpykat zbytek trestu alikvotním dílem gerontace.
K hlavním námitkám patřila možnost či nemožnost amnestie. Z vězení lze amnestovaného vězně propustit, kdežto jednou gerontovaného odsouzeného... lze zase omladit, jak se záhy ukázalo. Nebylo důvodu, proč by to nemělo jít. Dále se ukázalo, že juvenilizovaný geront se zpravidla nevracel k trestné činnosti. Psychologové se snažili tento jev vysvětlit pozůstatky zralého myšlení, které přetrvalo v kriminálníkově mysli i po omlazení čili juvenilizaci.
Kolem gerontace bylo hodně rozruchu, hlavně ze začátku. Několik aktivistických skupin založilo svoji kariéru na boji proti násilným zásahům do lidského organismu. Tyto akce však netrvaly dlouho. Aktivističtí předáci byli terčem brutálních kriminálních útoků a brzy si našli jiné téma k protestování, demonstrování a přivazování řetězy. Zločincům totiž vyhovovala gerontace. Nucené zestárnutí přece jen nemělo takový odstrašující účinek jako kriminál, takže zločinci snadněji nacházeli komplice mezi mladými lidmi. A pak, vznikly černé kliniky, které dokázaly gerontovanému zločinci vrátit mládí, nebo přinejmenším obnovit mladistvou funkci některých orgánů. Počet násilných činů, tak zvaná pouliční kriminalita, poklesl. Nakonec nespokojeni byli jen opravdoví staří kriminálníci, kteří se museli ke svým šedinám a revmatismům dopracovat dlouhodobými pobyty ve skutečných vězeních.
Ondřej Neff