Akce, k níž přistoupila ekologická aktivistická organizace Zachraňte Zemi 12. května 2084, byla bezpochyby protizákonná a proto patří do této série dlouhodobého seriálu, pojednávajícího o pokusech nasadit uzdu lidské vynalézavosti, ať oprávněně anebo z důvodů morálních, ideologických nebo z čisté pošetilosti. Naproti tomu se stav životního prostředí zhoršil natolik, že snad většina obyvatelstva Země volala po rázném opatření, které by se pokud možno týkalo někoho jiného, než právě toho, kdo k ráznosti vyzýval.
Organizace Zachraňte Zemi sáhla k řešení tak radikálnímu, že dále už nebylo možno jít. Pomohli k dokončení vývoje a zahájení výroby ničeho menšího, než individuálnímu stroji času. Přístroj sloužil jen jednomu jednotlivci k odchodu do toho bodu v minulosti či budoucnosti, kam si majitel přístroje namířil. Přístroj byl sebereplikující, a nová replika si dokázala sama najít toho člověka, který přístrojem dosud vybaven nebyl, takže během krátké doby mohl každý bádat nad otázkou, zda zůstat nebo odejít, ať žil kde žil, ve velkoměstě anebo v divočině.
Během krátkých několika hodin se v první vlně exilu do času - jak se akci začalo říkat - prakticky vylidnila velká města. Lidé se většinou vraceli - jak ukázaly rychlé výzkumy veřejného mínění, většina mířila do doby mládí, aby mohla napravit to, co tehdy pokazila a na základě životních zkušeností využít příležitostí, kterých si tehdy mladí nezkušení fanfaróni obého pohlaví nevšímali nebo je nepovažovali za hodné dalšího úsilí. Jen nepatrné procento se odvažovalo do budoucnosti, hlavně proto, že nedůvěřovali ujišťování, že při cestě - dejme tomu - o deset let napřed nebudou o deset let starší.
Ti co zbyli, se radovali, jak dobře udělali, protože žili a tyli z obrovského bohatství, zanechaného exulanty - do té doby, dokud se plně nezhroutila civilizace v důsledku pádu energetických a dopravních infrastruktur. Už v průběhu několika dní a týdnů bylo zjevné, že se svět řítí do temnot doslova středověkých a tak došlo k druhé vlně exilu. Lidé prchali od ledniček sice plných, avšak bohužel už ne ledových, od třídimenzionálních leč pohříchu nefungujících televizorů a intelektualizovaných automobilů s prázdnými palivovými články. Pak přišla zima roku 2084. Byla krutá a vyvolala přinejmenším na severní polokouli další vlnu exilu do času.
Třetí svět postupně následoval v roce 2085. Bohatství jeho rozvinutých států přece jen záviselo na prosperitě Severu víc, než si kdokoli dokázal představit, nu a zcela chudý Jih byl stoprocentně odkázán na podporu bohatých. Přirozeně, že se Země nevylidnila úplně, zůstalo na ní suma sumárum několik milionů lidí, roztroušených do nomádských tlup, kočujících v pustinách na pěti kontinentech. Stroje času tito prostí lidé poztráceli nebo rozbili a museli se tedy nadále protloukat sami, v drsném světě, do něhož se Volná Příroda vracela s rozvinutými prapory a v němž museli soupeřit se šelmami bez někdejší převahy, již člověku propůjčovala kolektivní zkušenost civilizace.
V tomto smyslu bylo životní prostředí Země zachráněno a ekologičtí aktivisté mohli být plně spokojeni s výsledkem akce - některé z nich dokonce do časového exilu neodešli a mohli triumf vychutnat (dřív než byli rozsápáni vlky anebo je zkosila choroba).
Země zachráněna?
Ne tak docela.
K události došlo jen v jedné časové sekvenci, takže zasažena byla jedna jediná časová posloupnost z nekonečného počtu časových posloupností, jež společně sdílejí ohromnou imaginární pláň zvanou Čas. Na všech ostatních časových posloupnostech k objevu a rozšíření individuálních ani kolektivních Strojů času nedošlo a životní prostředí tam bylo ničeno až zničeno do důsledků.
Ondřej Neff