Přes veškerý pokrok technických postupů závisela kriminalistika a na ni navazující soudnictví i hluboce v jednadvacátém století na autoritě lidského svědectví. Princip alibi, tedy svědecky potvrzené přítomnosti na definovaném místě, neztratil nic na platnosti. Leckteré soudní řízení se točilo kolem alibi i v době hloubkových analýz a sub-atomárních stop.
Jako obvykle, ochránci zákona si uvědomili až pozdě, jaké se na ně řítí nebezpečí. Přitom měli včas signály, varující, že mafiánské kartely bohatě podporují vědecký a technický výzkum směřující k vývoji a masové výrobě robotů s lidskou podobou. Pošetilci se domnívali, že jde o daňový únik nebo dokonce o projev lidumilnosti vyvěrající z hnutí svědomí.
Skutečnost byla prostší a brutálnější. Jakmile to bylo jen trochu možné, mafiánští bossové si pořizovali pohyblivé repliky svých osob. Ty jim sloužily jednak jako alibi, jednak jako klamné cíle pro eventuální případ atentátu.
Docházelo i k jiným výstřelkům kriminální povahy. Nebylo obtížné vyrobit repliku veřejně známého člověka a uvést tuto repliku do trapné nebo dokonce skandální situace. Před volbami pak bylo vidět významné politiky v homosexuálních nevěstincích, opiových doupatech a podvodných hernách. A naopak, potentát nachytaný takříkajíc na švestkách se bránil, že jde o podvrh a provokaci ze strany konkurence.
Zpočátku byli roboti tak nákladní, že široká veřejnost sledovala vývoj situace spíš s pobavením než znepokojením. Technika však šla mílovými kroky a díky sériovosti se repliky dostaly do cenové hladiny, jíž se říká "rozumná". Své dvojníky už neměli jen hlavní mafiánští bossové -- kteří si dokázali obstarat alibi i bez robotů a navíc se zřídkakdy osobně účastnili kriminálních operací. Teď už si je dokázali obstarat i jejich podřízení, operativci ve světě zločinu, vrazi a pašeráci.
Teprve potom se vzpamatovali strážci veřejného pořádku.
První reakcí byly pokusy zakázat vývoj a výrobu "člověku podobných mechanismů". Kolem zákazu se jako obvykle rozpoutala vřava. Ukázalo se, že se "člověku podobné mechanismy" vyrábějí od nepaměti -- v každé výloze obchodu s konfekcí se takové mechanismy pohybují, bez nich by nebyl možný vývoj nových dopravních prostředků, zhroutila by se specializovaná výuka ve školách.
Mnohé státy proto nařídily, že roboti musejí mít zřetelně odlišné znaky. Kupříkladu povrch jejich těla musí mít výraznou barvu, nejlépe modrou nebo zelenou. Toto nařízení bylo vcelku snadné prosadit, protože výroba robotů byla natolik složitá, že ji zvládlo jen několik snadno kontrolovatelných výrobců v zemi. Bylo tedy zakázáno vyrábět roboty s konkrétními tvářemi a navíc museli být, dejme tomu, šmolkově modří.
Veřejnost reagovala okamžitě -- vznikla móda, hlavně mezi mladými lidmi, barvit si pokožku na modro, ať už líčidlem, nebo speciálními pigmenty. Kromě toho naprosto nebylo nutné, aby robot získal konkrétní rysy obličeje už ve výrobním závodě. Speciální pokoutní dílny dokázaly sériově vyrobenému robotovi vtisknout rysy obličeje na zakázku, podle přání zákazníka.
Výrobu lidem podobných robotů a dokonce dvojníků nebylo možno zakázat, prosadila se a jednu chvíli se už zdálo, že se zhroutí společenský pořádek, že nastane chaos a nikdo si nebude už ničím jist.
Jako vždy, i tentokrát si život pomohl.
Princip alibi byl odstraněn ze soudní praxe, nebyl to uznávaný důkaz, jako přestala být důkazem fotografie anebo zvukový záznam. Společnost prostě vzala na vědomí, že identita se stala čímsi neurčitým a že každý má dokonce ústavní právo replikovat svoji totožnost do aleluja.
Ondřej Neff