Za starších lepších časů předvánoční prodejní sezóna začala figurkami Santa Clause za výlohami a zelenou symbolikou smrkových větviček všude, kde to bylo aspoň trochu únosné. Nyní je to jinak, příchod vánoc oznamují exploze časovaných bomb a jak se štědrý večer blíží, tím více krve teče.
Ze začátku to nevypadalo jako reklamní kampaň. A proti některým firmám se útočilo vždycky. Už v devadesátých létech se pořádaly demonstrace před McDonalds a petrolejářská firma Shell také byla pod tlakem aktivistických skupin za svoje obchodní styky s režimem v Nigérii. McDonalds i Shell dobře prosperovaly a nikoho nenapadlo dávat jedno s druhým dohromady -- vždyť obě firmu prosperovaly už dávno před tím, než útoky začaly.
Jenže brzy po přelomu tisíciletí někoho napadlo spočítat o kolik prosperovaly víc díky tomu, že sympatie konzumně smýšlející veřejnosti jsou na straně napadeného.
První se začala komerčním terorismem zabývat Pepsi Cola. Má to svoji logiku. Number Two v každém oboru je pod tlakem stát se Number One a bývá vynalézavější ve všech ohledech, i v marketingu. Má se za prokázané, že si Pepsi skutečně objednala výhružky a pumové atentáty proti svým cisternovým vozům a během půl roku se skutečně stala Number One -- byť nakrátko. Do té doby, kdy správní rada Coca-Coly objednala únos vnuka svého prezidenta a před televizními kamerami se nezačali střídat potentáti papežem počínaje a nositelkami pornooskarů konče, všichni s červenou plechovkou v ruce, pod sloganem TERORISMU STOP!
Situace začala být nepřehledná. Teroristických útoků přibývalo. Každá významnější firma byla na mušce a časopis Fortune začal sledovat -- kromě obratu a čistého zisku -- i počet výbuchů. General Motors tvrdě soupeřil s Fordem, Volkswagen s Fiatem. Zasedání správních rad ve společnostech doposud ušetřených útoku se nesla v nervózním duchu.
"To jsme takové nuly na trhu, že nikomu nestojíme ani za prachmizerný Molotovovův koktejl?" láteřili výkonní prezidenti. Nejvýše se ovšem cenily útoky sebevražedné a prezidenti takto napadených společností vystupovali ze svých limuzín v dešti fotografických blesků s náležitou pompou.
V roce 2007 mladý, doposud bezvýznamný aktivista Miksovich vystoupil se smělým tvrzením: firmy si útoky samy objednávají! Nejdříve se mu dostalo jen posměchu. On sám byl nekňuba, který si nedokázal najít předmět aktivistického působení a bál se drsných riskantních metod, teď tedy jen háže špínu na úspěšnější. Miksovich však nebyl ani nekňuba, ani zbabělec -- jenom ještě nedostal ten správný nápad, až teď. Napadlo ho unést tentokrát ne dcerušku generálního ředitele firmy SONY, nýbrž koordinátora speciálních operací skupiny Štěstí Země, bývalého metodika pro nestandardní výslechy, získal první výpověď, kvalifikovaně a v plném rozsahu potvrzující jeho tvrzení. Ano, firmy si teror objednávají a platí za něj horentní peníze!
Miksovich byl zklamaný ve své naději, že svět takzvaně prozře, že veřejnost bude pohoršena a uvalí na firmy podporující komerční teror (jak se této metodě začalo říkat) konzumentské embargo. Pravý opak! "Tak on je to kšeft, a ne politika!" říkali si lidé s úlevou a teprve po Miksovichově odhalení dostal komerční teror ty správné dimenze. Aktivistické skupiny se předháněly v důmyslu svých teroristických akcí a veřejnost odměňovala ty, kteří byli nejlepší. Tak je to správné.
Slyšíte ty výbuchy venku? To jsou rolničky, oznamující, že vánoce přicházejí!
Ondřej Neff