Tam bylo celkem přirozené, že každý občan disponuje určitými nároky na servis ze strany správy habitatu: dodávky energie, vzduchu, potravin a komunikačních prostředků, transport, výbava k níž patřily i jisté druhy ošacení. Bylo zvykem uzavírat dohodu. Kdo se vzdal určitých transportních prostředků, získal nárok na větší dodávky energie. Šlo v podstatě o obchod, proto se pro tento systém vžil název trading. V polovině 21. století trading zapustil kořeny i na Zemi. Později, kdy už politická vřava byla v plném proudu, sociologové Thierry a Parenko v bestsellerové hyperknize Obchodníci s duší stanovili zásadu, že základním lidským právem, z něhož se všechna ostatní odvíjejí, je právo prodat svá práva státu. "V neoindustriální společnosti jednadvacátého století je každý jedinec objektivně na obtíž," napsali hned v úvodu. "Pro stát je výhodné vykupovat nároky jednotlivců za rozumnou cenu, která je předmětem dohody. Výhodné by to bylo vždycky, avšak teprve globální stupeň informatiky umožnil kontrolu a tím i realizaci tohoto systému." Od okamžiku plnoletosti mohl občan začít s prodejem. Trading se děl buď na finanční bázi, a to ve formě jednorázových výplat nebo postupných apanáží, anebo směnou, to jest za odstoupení od jednoho práva vzrostla hodnota jiného práva. Jakmile se kupříkladu vzdal práva na zplození dítěte, dostal buď celkovou sumu (která se rok od roku měnila podle vykalkulovaných potřeb demografické skladby), nebo dlouhodobou měsíční apanáž - anebo se zvýšila hodnota jiných jeho práv, jako například práva na individuální motorickou dopravu. Mladí lidé obvykle odprodávali většinu svých práv hned po dosažení osmnáctého roku. Někteří (menšina) investovali, jiní získané sumy rozházeli (většina). Ti co investovali, měli samozřejmě možnost odkoupit svá původně odprodaná práva nazpět, samozřejmě s přirážkou. Ovšem to je podstata businessu. Ostatní museli strávit zbytek života v rakvových holobytech, zpravidla bez lékařské péče, protože ta byla to první, co státu prodali když byli ještě zdraví a mladí. Proto politická vřava nastala až po nějaké době, kdy se ukázaly důsledky systému, který v první etapě prakticky každý vítal a využíval. Ti, co rozházeli získané prostředky, se sdružovali do politických organizací. Měly však jepičí život, neboť i sdružovací právo se stalo předmětem obchodu. Jediné neprodejné právo bylo právo na prodej práv, podle Thierry-Parenkovy teorie, jež se stala základem pro zákonná ustanovení. Hnutí by nepochybně zaniklo, kdyby se mu nedostalo podpory z neočekávané strany - od lidí, kteří svoje práva prodali, za získané peníze investovali buď do vzdělání, nebo výrobních prostředků a když zbohatli, opět práva koupili zpět. Jakýsi pocit viny a odpovědnosti je pudil k tomu, aby lobbovali za zrušení tradingu. Ovšem ani oni neprosadili svou. Jak by se mohli dívat do nevinných očí mladé generace, do očí sedmnáctiletých, šestnáctiletých a ještě mladších, kteří se už třásli na den, kdy budou moci eráru prodat právo na elektrickou energii a dodávky vody a lékařskou péči a veřejný i soukromý transport... Víte jen, kolik euforinu se v Praze dalo za takovej balík koupit od vnitráckýho dýlera na náměstí Republiky?
Ondřej Neff