První identifikační zařízení byly krabičky velikosti počítače třídy palmtop. V době, kdy liberálové prosadili zákaz těchto zařízení, výrobci harwaru dosáhli technické dokonalosti. Vyvinuli plošná čtecí zařízení, což byly na první pohled listy plastiku o rozměru pohlednice a v další fázi přešli na zařízení, jež bylo možno nepostřehnutelným způsobem vpravit do povrchu jakéhokoli hmotného objektu, desky stolu, zábradlí nebo kliky u dveří. Elektronická ID měla díky tomu praktické důsledky ve všech oblastech života.
Občan vcházející do restaurace byl díky této technologii u šatny vítán jménem. Při placení předstíral, že nemá u sebe peníze a vrchní číšník velkoryse odpovídal, že tato věc se nějak vyřeší. Ve skutečnosti byl identifikován čtečkou v madle dveří a úhrada se děla bezhotovostním převodem. Stejně to chodilo v obchodech a servisech všeho druhu. Část obyvatelstva, zejména ta majetná, byla nadšená.
Brzy se však zvedl odpor. Právo na anonymitu a podvod se zařadilo mezi požadavky liberálních politiků a občanských aktivistů. Elektronická ID byla prohlášena za projev orwelliánství a byla záhy postavena na pomezí zákona. Šlo však o technologii, která dokázala bránit sama sebe. Občan známý jako aktivní odpůrce této metody byl v obchodech, restauracích a servisech všeho druhu nenápadně šikanován. V asijském pásmu liberálně totalitních polykracií se elektronická identifikace ovšem děla otevřeně.
Zatímco elektronická identifikace se rozvíjela ve stínu pololegality, manipulace s kožními transplantáty se stala nejpřísněji stíhaným druhem kriminality. Přesto bezdomovci prodávali na černém trhu svoje palce a úřední likvidace prstů a nakonec celých dlaní se stala samozřejmou součástí manipulace s každým tělem člověka zemřelého jakýmkoli druhem smrti.
Ondřej Neff