| 1. poetické okénko |
SolarisModrá sklála, modrý vlys,ztrácejí se stopy bdění, nezbývá ni rozvalin v horách na Altaji. Do pohárů sladký splín, co hladinu zpění moře jménem Solaris, jméno, jež se tají. Bezedná ho zná jen strž a na vlně ztemnělé z fialové svízele zašeptá je mlžný mlž a hlas blouznící. V modrých skalách ozvěna vrací se, kde končí mys, kde za skrytou hranicí šumí moře bez jména jménem Solaris. |
ŠerosvětZa branami šerosvětaZuří mlžné víry Tukan za nocí sem létá Hledat jadeit V stínu třpytných zdí Tam má hora čnít Zlato reziví Když se tukan vrací Chtěli vědět míry Které mají pláně Kde se porfyr ztrácí Hasne všechen svit Však v hloubi spánku Jen další stránku A staré papyry Popsal rozmazaně Nepoznal víc klid. |
|
Pohár |
||
|
Nad postavou, která dlela v říši spánku, náhle zavál vítr z horkých jižních plání, tam, kde ohně stále planou, dusivý dým zemi halí. Z pouště rudé poslové teď přišli zvláštní: víla, jež tvář smutnou měla a s ní též skald, který slova uměl skládat do veršů. Tu básník praví: "Odpusť, paní, že tak pozdě přicházíme, prosby tvoje dávno známe, ale obři z Múspellu nás ve vězení trýznili a ledový drak těsné okovy nám zlámal teprv včera a pak ihned na křídlech nás nesl do snů těch, kdo dávno poznat chtěli bledou valkýru. Však já jen představím ji a pak zmizím, jak už básníka je úděl. Před vámi zde nyní stojí kráska bez jména, říct stačí, půvabem že předčí jistě Afrodítu vzešlou z pěny moře u kyperských břehů." |
Domluvil skald, rozplynul se, a tak duše snící hledí na valkýru, ta jen mlčí, měsidlo na víno svírá ve svých prstech a pak kouzlem naplní je, barvy, slova, věci starší než svět známý, chladná záře hvězd a vůně jasmínu, též tóny flétny a šum vodopádu tichý, zlaté vlasy, rubín rudý, v čarovném se kotli mísí. Osud hrdinů též přidá, řetěz, který oky poutá všechno k sobě, listy stromů v Arkádii, k nim hrst země, jež Nil v záplavách svých nosí, oko sovy Athéniny, čepel ostrou světlých Álfů, úlomků pár Zikurratu, zlaté kapradí a prsten z mohyly na mořském břehu, pláč a zkázu, která přijde s Bitvou poslední v den děsu, perlu, krev prolitou kdysi, zpěv i plachtu lodi Argó, sfingu, harpyje a sýčky, jinovatku na vrcholcích tibetských hor, k tomu kosti ze všech příběhů a popel těl, jež plameny si vzaly. Život i Smrt. Temnotou pak nápoj obestřela víla, aby uzrál bez pohledů zvědavých a zaříkání slova nezrušila žádná a teď pohár plný čeká na ty, kdo v snech pít z něj chtějí, dokud víla volně chodí soumrakem a říše bdění ani Múspell nad ní nemá moc. |
|
Redaktor: Pavel Houser