Každá vize má být spletitá, proroctví by mělo obsahovat jistou dávku nesrozumitelnosti. Neboť jejich síla je spíše v tom, na co je poukázáno, ale co přitom bezprostředně řečeno není. Tímto se čtenářům omlouvám za styl svého příspěvku.

Pokoušet se detailně srovnat vzorky půdy, z nichž vyrůstá na jedné straně dílo Roberta Holdstocka a na straně druhé příběhy Tolkienovy, by nejspíš vydalo na samostatnou knihu. O co se dnes pokusím, je pouze jediná kapitola z této zatím neexistující bichle, kapitola, která se mi ovšem jeví velmi zajímavá. Mnoho z toho, co bude dále napsáno, jsou pouze dohady a spekulace - ovšem řekl bych, že to nevadí. Jakmile autor něco napíše a zveřejní, ztrácí na svůj svět svůj výlučný nárok a není už příliš podstatné, co sám myslel a co nemyslel. Vydané dílo je už freewarem, alespoň v tom smyslu, že se stává víceméně libovolně interpretovatelným.

Nějak musíme začít a zvolme si takový vstupní bod, od kterého se nit úvah bude dobře rozvíjet. Podívejme se tedy na chvíli ke Brodu, kde Frodo stojí proti Devítce. Mezi nimi pění řeka a Jezdci samozřejmě chtějí Prsten, tedy věc, která má v příběhu klíčový význam. Frodo jim (stejně samozřejmě) Prsten vydat odmítne a když se Nazgúlové brodí směrem k němu, rozdivočelá řeka je smete. A teď zavřeme Pána prstenů a pustíme se do Lesa kostí, konkrétně do povídky Chlapec, který překonával peřeje.

Caylen stojí na jednom břehu řeky, jeho pronásledovatelé na druhém. Oni vidí řeku plnou peřejí, pro něj je vše klidná voda. Předmět, o který tentokrát jde, je oštěp a jeho hrot, podle všeho, obsahuje Rianinu duši, alespoň to tak bylo chlapci řečeno. A teď přijde to nejzajímavější:

"... [cizinec si] sám v duchu vytvořil legendu, že oštěp v sobě skrývá něco nadpřirozeného. Caylen pochopil, že žádné kouzlo není... [Cizinec] byl mrtvý a zbraň byla jenom zbraň. To, jestli bude zničena nebo ne, nemělo na vzpomínku, která na Riannu zůstávala v té daleké zemi, pražádný vliv. Tento oštěp nebo jiný, důležitá byla slova legendy... Přehodil oštěp zpět na druhý břeh a díval se, jak jej cizinci ničí."

Nevím, jestli obě scény spolu nějak souvisí. Pochybuji o tom, že by Holdstock své dílo vědomě nějak vztahoval k Tolkienovi (V Dávných ozvěnách určitá reflexe již je, ale ve "viditelných" rozhovorech hrdinů, ne jako nějaký zašifrovaný odkaz). Mohl to samozřejmě udělat nevědomě, ale spíše soudím, že onen obraz nepřátel, mezi nimiž teče (možná nebezpečná, každopádně poněkud neobvyklá) řeka, k nám přitéká z hlubin nevědomí a že nám ho, poněkud nadneseně řečeno, posílají Múzy. Rozhodně bych se neodvažoval označit vše za pouhou náhodnou shodu okolností.

Nebudu se pokoušet tento obraz a jeho symboliku vykládat (respektive se do toho pustím opět někdy jindy). Tak či tak, ona scéna je pro nás důležitá; použijeme ji k tomu, abychom viděli rozdíl v pojetí příběhu a speciálně magie mezi Holdstockem a Tolkienem. V tomto smyslu odděluje onen zvláštní proud na jedné straně čistě mytologickou a na jazycích založenou Ardu od světa mytág, kde magie je spíše fenoménem kulturně-psychologickým.

Co vlastně magie je a co magie není nás v úplně nejobecnější rovině nebude vůbec zajímat, poněvadž by to naše úvahy odvedlo dost daleko. V Tolkienově světě má však Prsten svoji moc, která je, řekněme, objektivní. Naproti tomu u Holdstocka je mnohem důležitější samotná legenda než konkrétní atributy s ní spojené. Magické a posvátné předměty je možné mezi sebou zaměňovat a vlastně ani samy o sobě nejsou "funkční".

Podívejme se touto optikou pohledu na dílo Tolkiena a můžeme si představit paralelní dějové linie za předpokladu, že by hrdinové vše chápali jinak. Nebo, přesněji řečeno, že by to chápal alespoň jeden z nich; jeho vědění by v tomto případě bylo bezprostředně převoditelné na konkrétní moc.

Tak tedy, Frodo Devítce u Brodu Prsten (omlouvám se, že se mi ta velká písmena takhle kýčovitě nakupila) klidně vydá. Ví, že rozhodující není ona bezcenná tretka, ale ony magické a dunivé verše:

Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,

Jeden všechny přivede, do temnoty sváže...

Až bude Frodo potřebovat, nasadí si na prst jakýkoliv kroužek z kočičího zlata - a všichni skřeti i králové elfů se před ním budou třást stejně, jako by Prsten byl pravý. A on také "pravý" bude, alespoň co se viditelných účinků týče. To vše je zřejmě myšlenka, která není s pojetím Pána prstenů příliš konzistentní, v Tolkienově světě je realita zkonstruována spíše jinak (což nám ovšem nebrání, abychom ji změnili). Výše naznačený způsob uvažování nám rázem poskytne mnohem více možností pro vlastní literární tvorbu i pro vnímáni děl cizích (neboť o to mi konec konců jde ze všeho nejvíc).

Náš myšlenkový krok vlastně znamená reflexi a opuštění mytického způsobu myšlení. Ve starověkém Řecku nastala obdobná situace někdy v 6. století př. n. l. a z tohoto zlomového bodu přímo vyrůstá první filozofie. V našem případě se však rozhodně nebude jednat o nějaký odvrat od mytologie a příklon k přehnanému racionalismu. Zabýváme-li se Holdstockem, tak by to jistě působilo přímo směšně. Ovšem samotný svět mytág je někde na pomezí původní báje a jungovských poznatků.

Jistých proměn náš pohled tedy dozná. Vzdáváme možnost stavět rovnítko mezi mýtus a objektivní skutečnost. Sauron už pro nás není jenom postavou, ale mořem vzájemně se přelévajících symbolů a motivů, což mu ovšem neubírá na skvělém temném majestátu. Abychom se však nezapletli a nakonec neztratili radost ze sledování Odysseova bloudění v moři dohadů, použijeme malého triku - onen pojem "skutečnosti" zcela pustíme ze zřetele. Slova a příběhy jsou jistě spíš k tomu, aby si člověk s nimi hrál, než aby jim přisuzoval nějaký objektivní charakter.

Ony mýty a legendy nacházející se v podivných končinách mezi existencí a neexistencí, někde v zemi-nezemi, na pomezí snu -- můžete si doplnit termín, který se vám zdá nejvhodnější -- právě tyto zlomky, ať už je vnímáme reflektovaně nebo ne, jsou však stejně tím jediným, co nám nevědomí je ochotno poskytnout, pouze jejich prostřednictvím se lze dostat do blízkosti archetypu. Proto nad nimi rozhodně nemávneme rukou.

Poznání nenahraditelnosti mýtu mi přijde důležité už z toho důvodu, že velký význam přikládám jedné z Jungových pozdních myšlenek: "Trojrozměrný svět v čase a prostoru se mi jeví jako systém koordinát: rozkládá se na ordinátě a abscise, což se "tam" -- tj. v neprostorovosti a bezčasovosti -- může jevit jako praobraz s mnoha aspekty, snad jako difúzní "oblak poznání" kolem nějakého archetypu."

Holdstock díky tomu posunul vývoj fantasy žánru daleko dopředu. Nevyprávěl příhody, "které se kdesi skutečně staly", ale pracoval s mýtem jako s látkou, jež sice k něčemu konstantně odkazuje, sama však rozhodně není statická. Naopak: je to proud, řeka, snad podobná té, co oddělovala oba břehy ve scénách, od nichž začalo naše putování.

Tím, že příběh a v širším ohledu i samu podstatu skutečnosti uznáme jako libovolně interpretovatelnou, se konečně dostaneme i blíž k archetypu. Ten stojí mimo dualistické protiklady našeho myšlení, a většina pojmů se v jeho blízkosti rozplyne buď zcela a nebo alespoň zmatní a ztratí obrysy.

Už v samotném pojmu mytopoetický jazyk však velmi silně zaznívá estetický fenomén, který je podle mého názoru pro společnost Múz nejtypičtější a pro který má také smysl onu podivnou společnost vůbec vyhledávat. Vše ostatní ho spíše rozřeďuje.

Příběhy, které nás zajímají se prostě "neodehrály", respektive se jedná o události z oné přízračné a snové země/nezemě. Činit z nich objektivní skutečnost je v jistém ohledu dokonce degraduje. Představa, že Odysseus existuje stejným způsobem jako... (doplňte si něco nebo někoho, kým opravdu pořádně pohrdáte), není zrovna příjemná.

Vnitřní zpochybnění je v Holdstockově podání umně vetkáno přímo do osnovy těchto příběhů a to je jeden z důvodů, proč Lavondyss či Les kostí získaly můj obdiv. Přes tyto a podobné úvahy vede pak snad i cesta do společnosti Múz, blízko temnoty, z níž všechny krásné věci vyvěrají. Archetyp je v Jungově definici "prázdný, formální prvek, jakási a priori daná možnost formy představy". Konec konců, pod tímto úhlem pohledu nahlédneme celý svět jako pouhý vířivý oblak, jenž se vznáší okolo oněch krásných a několikrát přerovnaných, přepsaných a přečetných příběhů, motivů a obrazů.

S ničím jiným, než s literárně-mytologickými obrazy, motivy a příběhy se ostatně nedá hrát tak fascinující hra.

Škoda jen, že poslední Holdstockovy práce mají spíše klesající tendenci. Musíme tedy vystačit s průvodci stávajícími a nebo na cestě užít těch, kteří trpělivě (?) čekají v našem nevědomí.

Redaktor: Pavel Houser