| Mýtus, fantasy a jejich hrdinové |
Hned v úvodu je potřeba poukázat na určitou nejednoznačnost pojmu "hrdina". Může se jím myslet prostě postava vystupující v nějakém příběhu: "Hlavním hrdinou díla je učitel přírodopisu na dívčí internátní škole, který se nedokáže zbavit své nesmělosti a..." Naproti tomu v užším slova smyslu je hrdinou míněn zdaleka ne každý. Pokud se v tuto chvíli podíváme na spisy C. G. Junga, zjistíme, že jejich autor rozlišil několik základních archetypových obrazů, jimž přiřadil jednotlivé postavy. Byly to Průvodci (Anima a Animus), Matka, Panna, Hrdina, Moudrý stařec, Osamělé dítě, Trickster a Stín.
Je dobré si uvědomit, že v případě důsledného užití této terminologie nejsou například Gandalf ani Prometheus "hrdiny" v pravém slova smyslu, třebaže tak budou v dalším průběhu textu označováni (1).
Pro každý ze základních vzorců je něco typické. Tento trend byl ve fantasy literatuře doveden až k tomu, co lze označit za schematismus (Archetyp samotný ovšem není a ani nemůže být schematický, protože se k němu nelze bezprostředně dostat. Například ve snu, v kresbě duševně nemocných nebo osob se změněným stavem vědomí vidíme vždy jenom archetypový obraz).
Hrdinovi takto odpovídají určité atributy: například kouzelná zbraň, vlastnictví dalších magických předmětů, Poslání dané často věštbou nebo snem apod. Tato klišé jsou samozřejmě odvozena především z Pána prstenů a způsobují nepříliš dobrou pověst celého žánru u literární kritiky (pokud se jím vůbec zabývá).
Pokud se nyní zaměříme na hrdiny mýtu, zjistíme, že zde je situace poněkud odlišná. Hrdina je charakterizován především jako ten, kdo dává něčemu počátek, něco zakládá. V zásadě lze v tomto případě rozlišit dva druhy činů: fyzické a psychické. Fyzickým činem může být boj proti nějaké příšeře ohrožující lidstvo, proti nepříteli, případně i proti bohům. Psychickým činem je vynález nějakého kulturního objevu, jako je písmo, oheň nebo pluh.
Druhou zmiňovanou kategorii tvoří tzv. kulturní hrdinové. V některých oblastech jejich význam zcela překrývá příběhy o statečných válečnících. Příkladem toho je Čína, kde jsou první císaři právě "vynálezci" všemožných kulturních vymožeností (hedvábí, vozů, domů), kteří po své smrti odešli na nebesa a tak se stali bohy. Ale i v Řecku nebo Egyptě mají někteří z boků v popisu práce především být učiteli lidí - Thovt vynalezl písmo, Usíre naučil lidi obdělávat pole, Pallas Athena darovala Atheňanům první olivu.
Kromě konkrétních "vynálezů" se někteří kulturní hrdinové považovali rovněž za strůjce určitého společenského uspořádání. Sumerský Enlil byl takto identifikován se státním uspořádáním ("Bez Enlila... by král nevyrostl, velekněz ni velekněžka by nebyli určeni, dělný lidi by neměl správce ani dozorce svého..."). V předkolumbovském Mexiku byl za dárce civilizace považován Opeřený had Quetzalcoatl.
Téměř všechno, čím se starověký člověk zabýval, bylo v jeho představách především opakováním činu, který už byl vykonán nějakým bohem či hrdinou. Z tohoto hlediska každá dovednost musela mít svého patrona. Teprve později převládla představa lineárního času směřujícího odněkud někam (např. od Stvoření po Poslední soud). Jak upozorňuje M. Eliade v Mýtu o věčném návratu, pro předcházející období byl naopak typický strach před jakoukoliv změnou, odmítání dějin. A pouze hrdina měl v tomto "povolenu" výjimku, on jediný měl "právo" něco vytvořit. Čas hrdinů byl kdesi v minulosti, byl Zlatým věkem, od něhož svět procházel neustálým úpadkem.
V mýtu se člověk hrdinou nestává, naopak se jím rodí. S jeho narozením se pojí různá abnormální zjevení, dítě je často nalezeno plavoucí v košíku nebo opuštěné v lese. Často se jedná o levobočka bohů a i pokud rodiči héroa nejsou nadlidské bytosti, získává mezi nimi alespoň patrona - tak, jako Gilgamešovi pomáhal sluneční bůh Šamaš. Pokud se hrdina dostává k moci, stává se jeho patron do budoucna mnohdy bohem celého města (2).
Kromě patrona má hrdina často také přítele, s nímž je spojen jeho osud. Přítel zpravidla během příběhu umírá, což hrdinovi umožňuje jakýsi vnitřní přerod (Gilgameš po smrti Enkidua opouští pohodlný život a vydává se hledat lidem nedostupnou nesmrtelnost) nebo alespoň proměnu vnější (Achilleus se vydává pomstít Patrokla).
Hrdina mýtu je nadán mnoha přednostmi, silou, krásou, věšteckým duchem, básnickým nadáním či schopnostmi magickými; naproti tomu v morálních ohledech není ani zdaleka ideální a má celou řadu nectností a vad. Typickým příkladem jsou věčně se hašteřící bozi řečtí. Vůbec celé pojetí dobra a zla v mýtu se silně odlišuje od pozdějších důsledně dualistických koncepcí filosofických či náboženských. V podstatě lze hodně zjednodušeně říci, že v mýtu se na dobré a zlé dají rozdělit jednotlivé skutky, nikoliv ovšem jednotlivé postavy (snad jedině s výjimkou boha Baldra, který ovšem umírá a tím z dalších příběhů jaksi vypadává). Odin, ačkoliv v Ragnaroku stojí na straně těch "dobrých", sám spáchal první vraždu ve světě. (3)
Speciálním případem je hrdina pohádky, často lenivý budižkničemu. V případě českého Hloupého Honzy k tomu navíc přistupuje i naivnost a hloupost, byť částečně pouze předstíraná. Hlavní odlišností hrdiny pohádky je ale jeho důsledná pasivnost. Svého cíle nedosahují ani tak silou či umem, jako spíše obdržením magického předmětu, přátelstvím se zvířaty apod.
Hrdina pohádky rovněž nezakládá žádnou tradici, jeho život je zpravidla doveden až ke svatbě, která je nejobvyklejším koncem pohádky. Naproti tomu v mýtu hrdina buď umírá nebo odchází na nebesa (což v jistém ohledu vyjde z hlediska obyvatel země nastejno), eventuálně se vrací k "normálnímu" životu. Tento návrat může být dokonce provázen nezdarem - Gilgameš nesmrtelnost prostě nezíská, byť to samozřejmě neznamená, že by jeho cesta byla zbytečná.
Hrdina mnohdy svůj úděl vnímá spíše jako prokletí a svému hrdinství se brání. Odysseus i Achilleus se zdráhají vypravit se do trojské války, jeden z nich se skrývá mezi ženami, druhý předstírá šílenství. Ostatně i mnohem později při setkání v podsvětí Achilleus říká: "Oráčem být bych si raději přál, chtěl jinému sloužit... nežli tu v Hádově sídle být všech zesnulých vládcem."
Kdo z hrdinů si zvolí obyčejný život, ten se do příběhu nedostane. Zdánlivě je zde patrný určitý rozpor: osud lze přijmout nebo odmítnout, nelze si však vybrat jeho konkrétní podobu. Hrdina je výjimečný i v tom, že je mu toto umožněno - ostatních lidí se volba vůbec netýká. Otázky o úloze svobodné vůle v mytologii jsou samozřejmě poměrně komplikované a navíc je ztěžuje i fakt, že značná část mytologie se nám dochovala už v ne zcela autentické podobě (jako formalizované básnické skladby, divadelní hry apod.).
Skutečnost, že hrdinovi jeho úděl příliš nevyhovuje, vedla (především ve fantasy temnějšího zabarvení) ke vzniku zcela zvláštní kategorie, a tou je prokletý hrdina. Kolem něj se rozprostírá taková temnota, že vytváří až jakousi magickou bariéru. Krásným příkladem je Schweitzerova kniha Každý z nás je legenda, ale tento motiv lze najít i na mnoha jiných místech - ve Zlomeném meči, u J. R. R. Tolkiena (Turin, Prstenové přízraky). V okamžiku, kdy je prokletí zlomeno, ztrácí se i nezranitelnost. Skafloc umírá ve chvíli, kdy opět získává lásku Fredy, protože štít prokletí kolem něj se rozplývá.
Hrdina fantasy však přese všechno není hrdinou mýtu. V pojetí Conana rozhodně nepřináší civilizaci nic nového, snad pouze zkázu a zmar. S trochou nadsázky je možné ho označit za kulturního antihrdinu, hrdě zvěstujícího nové barbarství.
V případě hobitů zase do příběhu vstupuje mnohem výrazněji psychologie jednotlivých postav a hlavně: Bilbo i Frodo se hrdiny stávají, rostou čtenáři přímo před očima. Původně jsou to ničím nezajímavé figurky ze zastrčeného Kraje, právem přehlížení a opovrhovaní. Tolkienovská fantasy má jako ústřední konflikt boj dobra se zlem, což v mýtu chybí (Trojská válka nebo výprava Sedmi proti Thébám nemají žádný další podtext, jsou prostě příběhem). Někdy je následkem toho autory žánru možné právem nařknout z poměrně banálního moralizování.
Základním rozdílem od mýtu samozřejmě je, že autor fantasy s postavami, tak, jako každý spisovatel, pracuje dle určitého záměru. Příběh tvoří, jednotlivé motivy skládá a přerovnává. V mýtu k ničemu takového nemohlo dojít vzhledem k jeho výrazně sakrální podobě - byť i mytologie samozřejmě musela nejprve vzniknout, především pro vysvětlení určitých skutečností. Předpokládá se, že na počátku nebylo slovo, nýbrž určitý model chování, rituál - a mýtus se pak objevuje za účelem jeho výkladu, byť je ihned potom brán ne symbolicky, ale jako autentická, doslovná pravda.
Několik vět v závěru bych rád věnoval různým způsobům výkladu mýtu. Zmínil bych dvě varianty, které lze považovat za zásadní. První je teorie archetypů a kolektivního nevědomí pocházející původně od C. G. Junga, ale rozpracovaná mnoha jeho spolupracovníky a pokračovateli. Uvedu přinejmenším Eliadeho Mýtus věčného návratu a Vědu o mytologii, kterou společně s Jungem napsal K. Kerényi.
Dalším možností je výklad táhnoucí se od J. Frazera, který se zabýval zejména podobou mytického způsobu myšlení, teorií magie a paralel mezi šamanismem, náboženstvím a vědou. Kniha Zlatá ratolest je sice poměrně komplikovaným, ale přesto velice poučným čtením na toto téma.
Je samozřejmé, že oba tyto směry nakonec zahrnují mnohem obecnější problematiku, víceméně už na pomezí filosofie.
Moderních poznatků o mýtu využívá ve svých dílech Robert Holdstock. Jeho fantastické prózy tvoří v jistém ohledu přímý protiklad k Tolkienovi. Holdstockovi se, podobně jako J. R. R. T., podařilo vytvořit zcela specifický směr fantastické literatury.
Redaktor: Pavel Houser