JURSKÝ PARK

Ten kdo si myslí, že Jurský park je obdoba naší matějské a je pojmenován na počest Juria Fučíka, ten zřejmě strávil poslední pětiletku v hluboké hibernaci. Jen chovanci ledničky by totiž mohl ujít gigantický dinosauří fenomén, který se prořítil světovými kiny jak uragán Berta a nechal za sebou mračna zvířených bankovek. Co se povedlo jednou, musí se povést i napodruhé, řekli si tvůrci jedničky opojení úspěchem a znovu roztočili větráky. A měli recht, v posledním sčítání má Jurský park na triku půl miliardy dolarů, což radši nebudu přepočítávat na koruny, protože by se mi udělalo špatně, neboť trpím závratěmi z vysokých cifer. Ovšem kvalita filmu je už jiná věc.

On ani původní Jurský park nebyl nějaká špička. Hrdě hlásil Spielbergův odchod ze světa dobrodružných filmů plných dětského údivu a rozštěpení jeho zájmu na umělecké snímky (typu Schindlerova seznamu) a na komerční filmy dělané pro prachy, do kterých vráží svou profesionalitu, ale nikoliv už srdce. Ztracený svět je příkladem tak křišťálově čistým, že je skrz něj vidět. Příběh, vyseklý od boku za jedno deštivé odpoledne scenáristickým manuálem Davidem Koeppem, drží pohromadě jen vyztuženými svorkami náhod a různých deus ex machin. Posuny v ději jsou oznamovány s lakonickým klidem nádražního rozhlasu a přibližně se stejnou srozumitelností. Největší šoky jsou připraveny na úvod, kdy po proslovu Johna Hammonda, z kterého očividně skleróza tryská jak voda z požární hadice a který svými argumenty málem překonává ono slavné dětské "Protože bagr", scenáristi vytáhli ze svého politicky korektního klobouku malou černošskou holčičku, dceru Iana Malcolma. Kde přišel bílý matematik k briketově černému dítěti s obličejem šimpanze a pysky, že o ně každou chvíli zakopává, je pro mně záhadou a scenárista se nějak nanamáhal s vysvětlováním. Možná je to dobře, i pohled na dceru mi naháněl strach - což teprve pohled na její rodičku. To by pak přišli o veškerou zápletku: Hrdinové by prostě přijeli na ostrov, ukázali dinosaurům "matku Afriku" a pak už jen sledovali, jak tyranosauři prchají se zoufalým děsem v očích. Tak to malé hnusné dítě (které ani neumí hrát, což je v zemi Maculaye Culkina dost překvapivé) se schová do nákladu a dostane se na ještěry nabitý ostrov jako černý pasažér. Proboha, myslel jsem, že tohle téma zemřelo spolu s Koperníkem. Celé dětství mě pronásledovali malí chlapečci (povětšinou pionýři) ukrytí na palubách výzkumných kosmických lodí a ponorek, kteří se nakonec ukáží jako nepostradatelná součást týmu. Člověku tak dlouho trvalo, než se vymanil z jejich teroru, a teď tohle a navíc pod Spielbergovou záštitou.

Po prvním přívalu bomb čenichovek, kdy divák dostal zcela jasně na vědomí, že přetrpět tenhle film nebude žádná sranda, se začíná situace rapidně zlepšovat. Hammond mizí z děje a i na negryňku není takový důraz jak bychom se mohli bát. A především se rozjede režií a triky futrovaná akce. I když Spielberg předvádí pouze machu, předvádí špičkovou machu -- jeho typicky předržované akční scény jsou zvládnuty dokonale jak režijně, tak choreograficky. Na nich se spolu se scenáristou opravdu vyřádili. Hrdinové jsou vždy nuceni řešit nejméně tři smrtící problémy najednou a můžete se vsadit, že tvůrci je z krizové situace jen tak nepustí a že ji pořádně natáhnou až na samou mez únosnosti. Už jen kvůli scéně s padajícím přívěsem a praskajícím sklem stojí Ztracený svět za shlédnutí. Sice se ztratil Spielbergův trademarkový dětský úžas (přestože v některých scénách evidentně vzpomíná na Indiana Jonese), zato byl alespoň nahrazen tempem. Po nudné čtvrthodince seznamování s kriplovitými hrdiny se Ztracený svět rozjede a pak už jen zvyšuje obrátky. V závalu akce je možné přehlédnout stupiditu hlavních hrdinů (veškerý masakr rozpoutá hlavní hrdinka, která pocítí potřebu ošetřit tyranosauří mládě a pak zbytek filmu pochoduje v ohozu nasáklém jeho krví, aby ulehčila tyranosaurům seniorům práci s hledáním a to už nemluvím o ekologickém sabotérovi, který vysloveně volá po dlouhé a bolestivé smrti -- pokud možno v mučírnách Svaté Inkvizice) a alogičnosti. Závěrečný souboj byl přesunut z džungle ostrova do džungle velkoměsta, ale už se mu nepodařilo trumfnout předcházející akce a působí spíš jako dietní předkrm, při jehož pojídání může divák vyčkat hlavního chodu -- filmu Rolanda Emmericha Godzilla.

Triky v Jurském parku byly skvělé -- ale byla to slabá imitace Ray Harryhausena proti tomu, co předvádí Ztracený svět. Dinosauři a lidé jsou si tělo na tělo a počítačové efekty jsou od reality nerozeznatelné. ILM zase udělalo další kroku kupředu -- jejich dinosauři by vás mohli sežrat, aniž byste si všimli, že jsou tvořeni pouze pixely (nebo čím jsou to počítačové animace vůbec tvořeny). Má vůbec smysl říkat, že je ILM totální špička v oboru? Myslím, že ne.

Jak tedy sledovat Ztracený svět? Rozhodně se nesnažte nevychytávat nelogičnosti -- z těch by si mohl člověk postavit Empire State Building a ještě by mu zbylo dost dílků na dvě tři středně velké pyramidy. Doporučuji se po způsobu indických jogínů odpoutat od příběhu a vychutnávat si astrální rovinu triků, akčních nápadů a perfektní režie. To vám doporučuji já,

Jiří Pavlovský