Za koupelnovým zrcadlem, v popelnici, v prstenu, na nárazníku auta, v autorádiu, na reklamní tabuli, v trafice, v kanceláři pod stolem, v budce u přívozu, v ořezávátku na tužky, na Měsíci a na dalších čtyřech tisících devětset osmdesáti devíti místech. Tam všude jsou kamery. Truman Burbank je čtyřiadvacet hodin denně sledován a nemá o tom ani páru. Ne, je to ještě lepší. Celý Trumanův život je už třicet let, od jeho narození, nonstop vysílán v živém televizním přenosu a on o tom nemá ani páru.
A je to ještě lepší. Jeho žena Meryl není jeho žena Meryl, ale je to profesionální herečka Hannah Gillová. Jeho nejlepší přítel Marlon není jeho nejlepší přítel Marlon, ale profesionální herec Loius Coltrane. Jeho matka není jeho matka. Trafikant, od kterého si každé ráno kupuje noviny (a módní časopis Elle) není trafikant. Všichni lidé, které každý den potkává na ulici, jsou kompars.
Celé idylické ostrovní městečko Seaheaven je jedna velká televizní kulisa. Celý svět, ve kterém Truman Burbank žije, je tu jen a jen kvůli němu -- a on o tom nemá ani páru. Zatím. Schizofrenická noční můra in natura Andrewa Niccola (Gattaca) sice není úplně superpůvodní (předběhl ho například už v roce 1959 mistr halucinačních vizí Philip K. Dick, i když v jeho románu Time Out of Joint nežije v umělém městečku nic netušící seriálová hvězda, ale vojensky těžený jasnovidec, který propočítává balistické dráhy vodíkových bomb a přitom si myslí, že luští křížovky), ale Niccol to vyvážil bravurní scenáristickou prací: přesným dávkováním informací, postupným kladením důrazu na jednotlivé roviny, pohledy a osoby promakaného mikrosvěta Seaheavenu vystavěl téměř dokonalou kompozici, díky které z ústředního nápadu vydojil maximum.
Masivní zásluhu na výsledném celku, který působí dojmem hodněvrstevnatého sendviče, má samozřejmě režisér Peter Weir (Společnost mrtvých básníků), který dodržel scénář s maniakálně úzkostlivou pečlivostí a jehož střídmá režie (v níž jediné efektní záběry jako třeba průlet skrz seaheavenskou kupoli do kosmu nebo nájezd na tvář producenta Christofa za měsíční kamufláží jsou účelně zakomponovány coby prvky showmanského TV stylu) na těch správných místech utíná vyhřezávající přepálenou sentimentalitu přesným skalpelem zcizovacích záběrů. Právě tenhle poměrně odtažitý, jaksi cronenberovský způsob režie především odlišuje Truman Show od citovosti a jako mrtvola červy emocemi prolezlého Forresta Gumpa, s nímž bude film nejspíš srovnáván.
No a kromě dokonalého scénáře a mikroskopicky vyvážené režie je tu ještě hlavní představitel -- Jim Carrey. Skalní příznivci ultragumových grimas tohoto fyzického komika (mezi které patří autor i tohoto článku) budou nepochybně lehce zklamáni tím, že Carrey jim tentokrát neposkytne příližitost, aby se s nadšeným řičením váleli po podlaze, a Carreyho zapřísáhlí odpůrci budou naopak neochotně mrmlat cosi o tom, že "se konečně zklidnil". Každopádně, mýtus o tom, že Jim Carrey není dobrý herec, popřípadě není vůbec herec, Truman Show jednou provždy demontovala -- a megaúspěch filmu svědčí o tom, že Carrey na své cestě od opovrhovaného "lidového" komika k "serióznějšímu" herectví udělal další krok, aniž by tentokrát zapadl do smrdutého flopového močálu, jako se mu to stalo s Cable Guyem.
Druhou stranou bankovky je skutečnost, že Truman Show je od Ace Ventury jedničky první carreyho film, který by byl dobrý i bez Carreyho. Ať by hrál Trumana Burbanka kdokoliv, výsledek by byl zhruba stejný. To jest film, jehož tvůrci dokázali s úspornou, neexhibující elegancí pochytat všechny míčky, které vyhodili do vzduchu. A že jich nebylo málo.
TRUMAN SHOW, USA 1998. Režie: Peter Weir. Hrají: Jim Carrey, Laura Linney, Noah Emmerich.
Štěpán Kopřiva