Bylo by supersnadné nad touhle hromadou žánrových klišé a provařených námětových kopů ohrnout dvounozdrou věc trčící z obličeje, fakt že by bylo. Černočerná tma nepřichází s ničím objevným, nápadové originality se tu dočkáte pouze v případě, že jste strávili svůj život spletáním bambusových chýší v povodí Amazonky (já vím, že tam bambus neroste, to je básnická licence, vy tydítové) a právě jste poprvé dorazili do kina. (V tom případě se ale spíš hned od začátku budete krčit pod sedadlem v hrůze, že vás zasáhne meteor.) Co jsem chtěl tímto lehce komplikovaným přirovnáním říci? Zhruba tak to, že čerstvých a nových věcí v Černočerné tmě moc nenajdete (ani když si vezmete baterku, ha ha ha - pardon, omlouvám se, to víte, čtvrtá hodina ranní). A přesto (ti zkušenější čtenáři mých recenzí už tuší, že bude následovat ostrý stoosmdesátstupňový větný salchov) je Černočerná tma kvalitní kousek, který mě dost potěšil.
Před časem jsem si tu pěstoval takovou pěknou teorii, že většina scenáristů, co se rozhodnou stát filmovými režiséry, natočí jenom jeden film a pak jdou do kopru (našel jsem jenom dvě výjimky - Larryho Fergusona a Franka Darabonta). Jenomže čas oponou zdrhnul a já mám těch výjimek na krku nějak víc a víc (například bratři Wachowští nebo Brian Helgeland, který po Odplatě právě točí svůj druhý film). David Twohy je jednou z nich. Jeho scénáře (Critters 2, Warlock, Nebezpečné pády, Vodní svět, G. I. Jane) rozhodně nevyvolají neovladatelnou touhu zasílat mu obdivné dopisy, má typicky béčkařský razantní rukopis, se kterým drtí větší psychologičtější scenáristické finesy do podoby úderných hlášek. Ani jeho režijní debut Invaze s Charlie Sheenem (o plíživé infiltraci pérákově skákajících mimozemšťanů) nevyvolal filmovou revoluci (u nás šel rovnou na video). A nechci se tvářit, že Černočerná tma snad není taky béčko, to tedy je a jako řemen (neznámí herci, jednoduché triky atd.). Twohy v ní ale dokázal využít béčkové stigma ve svůj prospěch. Poměrně profláklý příběh mu slouží k tomu, aby zaskakoval a znejisťoval diváka nečekanými dějovými zvraty, kterými porušuje nepsaná pravidla žánru. Jasně, není to tak zábavné jako ve Vřískotu, ani na tak bombastické realizační úrovni jako v Útoku z hlubin, ale díky tomu udrží vaši pozornost napjatou až do závěrečných titulků, a to se mi poslední dobou nestává moc často. Přihoďte k tomu to, že Twohyho režie je sice dost jednoduchá, ale nabitá - no, ne revolučními, ale slušnými vizuálními nápady, to, že i když jsou triky počítačově elementární, režisér je dokáže jaksepatří prodat, a to, že zápletka Černočerné tmy je vytěžena až na totální maximum, a vyjde vám z toho překvapivý hit amerických jarních kin. A thrillerově-akční sci-fi, který si na nic nehraje a inteligentně testuje, nakolik vaše mozky šrotují podle navyklých dějových klišé. (Můj mozek tedy takhle šrotuje dost.) Berte to tak, že sice nevřískám nadšením, ale spíš uznale mručím. Tenhle Twohyho zásah šel přímo do černočerného.
PITCH BLACK, USA 2000. Režie: David Twohy. Hrají: Radha Mitchellová, Cole Hauser, Vin Diesel.
Štěpán Kopřiva