IKARIE.net3...2...1...Books.czBooks.netCinemascopeTechnologieTexty + cenyIkarioTKMýty

MOŽNÁ
Časy jsou zlé, Kamile

Ve chvíli, kdy na elektronickém budíku pípnul Silvestr a číslice se překlopily do 00:00 prvního ledna 2000, nacházelo se Arthurovo sperma ve vzduchu, asi metr šedesát na podlahou koupelny. Letělo směrem ke dveřím. Bylo tedy cca čtyřicet centimetrů vzdáleno od místa, kam bylo původně nasměrováno, tedy od Luciiny pochvy, a každou nanosekundu se tato vzdálenost zvětšovala řádově o decimetry. Vzdálenost k nicnetušící dívce, která právě otevírala dveře koupelny, se naopak rapidně zmenšovala. Dívka měla ovšem štěstí. Místo aby jí plachtící cákanec přistál na obličeji (kam podle všech zákonů schválnosti pochopitelně směřoval), plesknul jí o rameno a zůstal tam zavěšen jako nějaká tekutá, chrchlózní medaile. Tak se stalo, že se nenarodil Jean-Paul Belmondo.

Jak nás přesvědčuje učebnice biologie pro sedmou třídu základní školy, jestliže nedojde k oplodnění vajíčka spermií, je velice nízká pravděpobnost, že se něco narodí (J. Kristus a ovce Dolly jsou ony pověstné výjimky potvrzující pravidlo). Když se nikdo nenarodí, není nikdo, kdo by vás obviňoval, že jste ho nepřivedli na svět (pro jistotu ale doporučuju dělat před spláchnutím na prezervativu uzel - z kanálu už pár divných věcí vylezlo a nemusí to být vždycky jenom neškodný aligátor). Pokud to ovšem není sci-fi. Což film Možná je. Takže není divu, že si Arthura (Romain Duris) vezme do parády jeho nenarozený syn Aku (Belmondo) a začne ho přesvědčovat, nejdřív po dobrém, potom po zlém, aby ho ještě ten samý den koukal zplodit.

Jak je patrné, zápletka filmu Možná je velice jednoduchá, přímo ze scifistické základní školy a i před mainstreamovým publikem dokonale provařená v prvním díle Návratu do budoucnosti. Takže by se dalo čekat, že tvůrci přijdou za a) s něčím originálním, co časovou zápletku ještě více zašmodrchá, za b) s hekticky odsejpajícím dějem, kdy Arthur stráví den zběsilou honičkou za Lucií a napumpuje to do ní doslova v poslední sekundě, za b) vůbec s něčím. Nestalo se tak, protože tohle je film francouzský. Takže se tady neděje nic. Arthur pobíhá po světě budoucnosti, pronásledován svými pomalu mizejícími potomky (tady v tom bodě je Návrat do budoucnosti obšlehnut zvláště tvrdě) a všechno se pomalu, šnečí rychlostí (zanechávajíc za sebou slizkou cestičku profláklých klišé a tisíckrát použitých nápadů) blíží k už od začátku předpokladatelnému závěru, který se v závěru překvapivě naplní.

Je fakt, že vizuální stránka filmu (hlavně poměrně slušné triky) je na solidní úrovni a je fajn vidět, jak se Belmondo ve svém věku kutálí z duny, ale to je asi tak všechno, co by se dalo napsat pozitivního. O řídkém ději, který je na nápadový korpus namazán supertence a který dokazuje, že natáhnout třístránkovou sci-fi povídku na metráž celovečerního filmu není zas až tak velký problém, jsem tu už něco naznačil. O hercích nic psát nemá cenu - ne že by byli špatní (vždyť je tam Belmondo, prokrista), ale hrajte, když nemáte co. To, že hlavní problém je vyprávěcí struktura, která je sto let za šimpanzy, jste si už asi domysleli sami. Na nějaké všeobecnější kecy a moudré blábolení ve stylu "neschopnost prezentovat příběh moderním způsobem je častým neduhem evropské kinematografie" nemám náladu ani já, ani vy. A tím pádem jsem řekl všechno, co jsem měl na srdci, můžu se unaveně doklopýtat na konec této poslední věty, zakopnout o tečku za písmenem "í", s komickým výkřikem přepadnout přes okraj recenze, chvilku viset na podpisu, než mi definitivně podklouznou prsty a já se zřítím do hlubin recenzentské nicoty, odkud se vynořím opět za čtrnáct dní.

PEUT-ETRE, FR 2000. Režie: Cédric Klapisch. Hrají: Romain Duris, Jean Paul Belmondo.

Štěpán Kopřiva