Všechno je otázka víry. Je sice spousta věcí, které se dají změřit a zvážit, ale nakonec se stejně dostaneme do sféry nepoznatelného, kde je člověk odkázán jen na neviditelnou síť své víry. Zvláštní myšlenka, co? Natož když je servírována na lesklém tácu vědeckofantastického filmu.
Ellie má jako každý správný hrdina pořádné trauma. Smrt matky futroval srdeční kolaps otce a malá girl se vší silou upnula na astronomii a na hrátky s vysílačkami. A už jí to zůstalo. Jen anténu zamířila ze země do vesmíru a špicuje uši na signály z jiných planet. A jelikož je tento film SF, tak je jasné, že jednoho krásného dne naruší monotónní šum v jejích sluchátcích tajemná sestava zvuků.
Ovšem divák očekávající v souladu s předlohou technické parádičky či úžas nad setkáním, může být trochu zklamán. Většinu času je hrdinka vyšoupnuta ven z okruhu hlavního dění -- a nebýt zásahu plešatého deus ex machina (brilantní John Hurt), zůstala by mimo až do konce -- a veškeré podstatné věci se odehrávají mimo, zatímco ona se zabývá metafyzikou či vlastními citovými problémy. Nevím, jestli to byla náhoda nebo umělecký záměr, ale cítil jsem se stejně odstrčený jako hlavní hrdinka. Chvílemi jsem si připadal jako vězeň na samotce, odříznutý od světa, a kdyby mi strážné uvaděčky u vchodu nesebraly ešus, mlátil bych o hrany v rytmu morseovky "Pusťte mě odsud. Vykašlete se už na meditující hrdinku a ukažte mi, co se děje ve vojenském štábu, jak se dešifruje mimozemský kód nebo jak se buduje kosmické spojovadlo." Marnost nad marnost, všechno je marnost, jak se praví v Asterixovi.
Projevuje se problém předlohy, která stála a padala s populárně-vědeckou drobnokresbou. Se Saganem je to nemlich tak jako s adaptacemi knih Clancyho či Crichtona, ve kterých zbývá po odstranění všech militaristických detailů a technický popisů jen prostoduchý příběh. I u Sagana se museli scenáristé vyrovnat s náhle vykvetlou prázdnotou, kterou zaplácli lovestory ve stylu Života na zámku (a to si ještě nejsem jistý, jestli by se Míka tímto přirovnáním neurazil). Děj Kontaktu je řídký jako stolice po olejovém mejdanu a jen nepopiratelné režijní mistrovství Roberta Zemeckise (Návrat do budoucnosti I-III, Forrest Gump, Smrt jí sluší) zachraňuje věc z tenat průměru.
I když Zemeckisovi chybí Spielbergův cit pro úžas z objevu a většina významných zvratů se stane jen tak mimochodem aniž by byla nějak vypíchnuta posvátnost chvíle, režie velkého Roberta je jako vždycky brilantní. Elegantně zdolává útesy sentimentu a přeskakuje časové propasti. Zaujme hned úžasný rozjezd, ve kterém se kamera vzdaluje od naší země a slyšíme při tom zvuky z rádia -- stále staršího datování -- aby nakonec vyjela z oka hlavní hrdinky. Samozřejmě, že v Kontaktu je víc takových oslnivých věcí, třeba finální průlet červí dírou (ve kterém se Zemeckis pokusil trumfnout slavnou scénu z Kubrickova 2001, a kdyby to nezkazil sentimentálním závěrem, asi by se mu to i podařilo) a sestříhání projevů prezidenta Clintona do úplně jiného smyslu a jiného prostředí (Clinton je také žaloval, na což se Zemeckis ohradil, že americký prezident patří celému lidu a že si s ním můžou dělat, co chtějí). Kromě toho je v Kontaktu maskováno hafo nenápadných režijních parádiček, které jsou pro Zemeckise stejně trademarkové jako pro zebru pruhy. Zemeckis je mistr téměř nepostřehnutelných triků, počítačových kouzel, kterých si většina diváků ani nevšimne. Asi nejúžasnější je scéna, kdy hrdinka jako dítě běží svému otci pro prášky do lékárničky, kamera ji celou dobu sleduje zepředu, aby se v závěru ukázalo, že to, co diváci vidí, je jen odraz na skle lékárničky.
Obsazení? Joddie Fosterová je dobrá dokud se nesnaží o city. Pak po sobě se svým kněžským přítelem koukají s tak psovsky oddaným pohledem, že by se k němu ani jezevčík nesnížil. Potěší startující hvězda Jake Busey (jeho čelisti už diváci mohli zahlédnout v Přízracích a budou moci zahlédnout v Hvězdné pěchotě) a především kongeniální James Woods (Casino, Specialista, Bestseller, Polda, Poldovi v patách, Kočičí oko, Videodrom, Půlnoční podraz) s ironicky zkřivenými rty. Fakt je, že jsem na každé Woodsovo zjevení čekal toužebněji než jehovisté na konec světa. Jeho postava si až do konce nenechá nahlédnout do karet a je stále obklopena tajemstvím (co by také člověk čekal jiného od poradce pro bezpečnost).
Kontakt není převratná bomba, která by skopla Blízká setkání třetího druhu do propasti zapomnění. Chybí mu sugestivnost Spielbergova prvovzoru a na tak velké téma je překvapivě laděn do komorních barev, ale nakonec zacvrliká Zemeckisův talent a všechno je zachráněno. Sláva mu.
CONTACT, USA 1997. Režie: Robert Zemeckis. Hrají: Joddie Fosterová, James Woods, Tom Skeritt, John Hurt.
Jiří Pavlovský