Je faktem, že české snímky jsou u filmových fanoušků oblíbené asi jako hemeroidy. Ale bohužel, stejně jako hemeroidy, jsou téměř nezničitelné: Ať se proti ním bojuje čím chce, vždycky nakonec znovu zvednou svou odpornou hlavu a vychrchlají další intelektuální hlen na lebky trpících diváků. Když jsem byl ještě mladší než jsem teď, zkoušel jsem čelit jejich útlaku. Spolu s dalšími hrdiny naší doby, Markem D. a Štěpánem K., jsme drásali svá těla v celoprázdných kinech a zírali s výsměchem do tváře samotné smrti. Ano, smrti -- jinak se totiž zvěrstva jako Jízda, Do nebíčka, Indiánské léto a Jméno kódu: Rubín, nazvat nedají. Po čase se ovšem naše odvaha zlomila jak žebro Jima Jarmusche pod Stalloneho pěstí. Blekotajíce výmluvy a s očima v hanbě sklopenýma k zemi jsme couvali před vítěznými poutači nabízejícími výměšky českých tvůrců. Až jednou...
Ano, byl jsem na Knoflíkářích. Ano, dal jsem v plen své léty vypěstované komerční cítění a strčil hlavu do halitózní tlamy českého filmu. Proč? Zlomilo mě jednak jméno scenáristy a režiséra Petra Zelenky, který má na kontě dva úspěšné mystifikační dokumenty -- Visací zámek a Mňága: Happy End, a pak mě naštíplo i hučení Marka Dobeše, že Knoflíkáři opravdu stojí za to.
Co se scénáře týká, Zelenka vyškrábl své šuplíky a z nerealizovaných povídek do Velmi uvěřitelných příběhů sestavil filmový blok. Každá z epizod je laděná do bizarního až černého humoru a je podtržena svižně vystavěnými dialogy (i když se Zelenka občas příliš pokouší napodobit do kola rotující styl z Formanových filmů). Navíc propojil všechno se vším a jednotlivé příběhy skloubil do sebe s obratností šimpanzice Judy, čímž dosáhl -- u povídkového filmu tak často nevídaného -- pocitu kompaktnosti.
Nebudu to protahovat. Knoflíkáři je rozhodně jeden z nejlepších současných českých filmů (i když vím, že je to asi stejná lichotka jako říct matce, že její dítě je v Jedličkově ústavu ten nejhezčí mongoloid). Už to, že se na něj dá dívat bez zvracecího pytlíku, ho pasuje na krále hromady sraček. Když k tomu připočteme originalitu a pár slušných vtipů, tak nám Knoflíkáři vyeskalátoří až do vymetené zóny vyhrazené pro dobré filmy (v současnosti obývané jen fakanem Koljou). Zelenka se také vyhnul módní vlně obsazování co nejdřevitějších neherců a vsadil na profíky. Vyplatilo se to -- už jen pohled do dětsky natěšené tváře Bořivoje Navrátila, když jeho řitní svaly drtí další knoflík z pohovky, stojí za shlédnutí filmu.
Už jsem napsal, že Knoflíkáři patří k našim nejlepším filmům za posledních pár let. Teď přijdou na řadu důvody, proč není tím naprosto nejlepším.
Především je to ta poslední (jediná SF) povídka. Jakoby se Zelenka najednou lekl "pouhé" zábavnosti svého snímku a rozhodl se, že na konec vrazí nějaké to poselství. Z příběhu ducha amerického pilota trčí apel jako kudla z cikána a místo, aby dovedl příjemně naladěné diváky do náruče finále, působí jako totální umrtvení.
Dalším háčkem je stavba vtipů. Stane se, že originální nápad je zabitý způsobem podání -- především tím, že Zelenka občas pointu vyplácne uprostřed scénky a pak to ještě pár minut zbytečně rozmazává.
Ano, byl jsem na českém filmu. A ač to může působit, že i já jsem se stal obětí intoušského vysavače mozků, který mi nakladl vajíčka do tykve a teď mě používá jako návnadu, musím říct, že Knoflíkáři jsou zhlédnutelní bez újmy na zdraví a i když vás asi ten slavný řek Orgasmus nepotká, aspoň se nepoblijete.
KNOFLIKÁŘI, ČR 1997. Scénář a režie: Petr Zelenka. Hrají: Bořivoj Navrátil, Rudolf Hrušínský střední, a další.
Jiří Pavlovský