Když někdo "vypustí džina", není to pro okolí zrovna vábný zážitek. Totéž platí i v případě filmového džina Kazaama. Takže nejen ti, kdo s napětím čekali, čím je deset let po Running Manovi omráčí režisér Glaser, si pohoršeně zacpou nos (nebo něco jiného), protože tohle nečekali. Ale měli. Vždyť vyprávěnky o džinech plnících přání nevychovaným spratkům jsou vždy a pouze důkazem hlubokého úpadku invence a zdravého rozumu. Kazaam, hloupá skládanka těch nejbanálnějších a nejošoupanějších klišé, je toho důkazem. Malý hrdina trpící rozvodem rodičů evokuje jedinou otázku: kde casting našel toho odpudivého protivu s naducanými tvářičkami, zatímco neustále rozšklebený Shaquille O'Neal dokazuje, že je mnohem lepší basketbalista než džin. V obsazení následuje Matka vzor 4 (bezradná, milující a pokorně čekající, až ji synek vezme na milost), otčím (typ s-t-o-p-r-o-c-e-n-t-n-í makrobiotický sympaťák) a chamtivě uslintaný padouch Malik, který jakoby prosakoval z jednoho laciného filmu do druhého. Zajímavou postavou mohl být ve své nejednoznačnosti Maxův otec, kdyby se ovšem neukázalo, že nejde o rafinovaný záměr tvůrců, ale o jejich neschopnost. Ti všichni plus parta, co má na Maxe permanentně spadeno, jsou stejně syntetickým blafem jako děj, ve kterém se motají jako mouchy lapené ve sklenici.
Přesto jako by občas nudou problesklo tušení, že by Glaser mohl být dřímající sopkou. Ať už je to v dobře udělané scéně Maxova útěku před klukovským gangem, kde je patrný cit pro akci, nebo humorný moment, kdy se džin snaží po dlouhém období nečinnosti nastartovat své magické schopnosti.
Kazaam (Kazaam) - USA 1996, režie Paul Michael Glaser.
hodnocení: *1/2
Pavel Beneš pro Ikarii