Ještě konkrétněji: Záhada Blair Witch nakopla Mad Maxe do jeho australské zadnice proto, že Mad Max byl do této chvíle film s rekordním poměrem vložené náklady/zisk - stál 350 000 dolarů, a v Americe vydělal přes 100 miliónů. Záhada Blair Witch stála rovných 40 000 dolarů a do této chvíle zinkasovala v Americe přes 150 miliónů. Docela slušné kapesné pro produkci a distrubutora. Zřejmě žrali Kinedryl.
A úplně nejkonkrétněji: Záhada Blair Witch dohání hollywoodské producenty k šílenství, protože si marně kladou otázku, jaký má jejich práce smysl. Vrážejí dvacetimiliónové honoráře hvězdám typu Jima Carreyho, Toma Hankse nebo Arnolda Schwarzeneggera a další desítky miliónů do triků a ty filmy potom vydělají slušný balík, to zase jo, ale tady si přijdou poloamatéři Daniel Myrick a Eduardo Sanchez se svým levným scenáristicko-režijně-střihačským celovečerním debutem natočeným na koleně a bez známých tváří a zkasírují takhle neuvěřitelné prachy. Kde je systém? Kde je spravedlnost? Kde je Kinedryl?
Proč má Záhada Blair Witch takový až hysterický úspěch? Příčin je několik. Jednou z nich je profesionálně rozpoutaná mystifikační reklamní kampaň via internet, později lokální televizní zpravodajství, ještě později celostátní televizní zpravodajství. Základem je tvrzení, že celý film není fikce, ale realný dokument. Dokument popisující, co se stalo se třemi studenty, kteří se v roce 1994 ztratili v lesích poblíž Burkittsville a už o nich nikdo nikdy neslyšel, akorát v roce 1997 se našla taška s dochovaným filmovým záznamem. Další z příčin je (to je ale překvapení) film sám.
Snímek Záhada Blair Witch do posledního filmového okénka podporuje reklamní verzi o nalezeném dokumentu. Není zde jediný záběr, který by nemohl být osobami vystupujícími v příběhu natočený, postavy se jmenují stejně jako herci, kteří je hrají, všechno je dotaženo ad absurdum včetně technických nepřesností (pochopitelně využitých jako atmosférické tlakovače), všechno je naprosto a totálně reálné. To má ten efekt, že i když víte, že nejde o dokument, přesto vás film po chvíli vtáhne (jako vás vtáhne každý dobrý příběh) a vy přestanete přemýšlet o tom, co je skutečné a co je kašírované. Sugestivní atmosféra, přesvědčivé herecké výkony ksichtů nonameáků i příběh sám vás strhne a pohltí a vy začnete mít divně svíravý pocit v žaludku. Ne, to nejsou ty párky s džemem, co jste měli předtím. Ne, to se vám nechce zvracet - vždyť jste si před promítáním vzali Kinedryl. Je to pocit, který už jste dlouho při žádném filmu neměli. Je to strach. Nebojíte se o hrdiny, jak dopadnou, protože už na začátku filmu bylo řečeno, že dopadli špatně, vy máte prostě jenom strach.
Záhada Blair Witch je horor. Horor naprosto jednoduchý, až triviální. Pracuje se samou trestí žánru, s těmi nejholejšími, nejzákladnějšími emocionálními prvky. Žádné příšery, žádné efekty. Blairskou čarodějnici za celý film vůbec neuvidíte. Řekněme si to otevřeně, natvrdo, jako chlapi, popřípadě jako obzvlášť drsné lesby: Ve filmu Záhada Blair Witch neuvidíte vůbec nic. Jo, uvidíte hromádky kamení. Panáky ze dřeva. Další hromádky kamení. Trochu slizu na baťohu. Uslyšíte hlasy ze tmy. Divné zvuky ze tmy. A to je všechno. Nic víc. Funguje to dokonale. Pomocí těch nejjednodušších prostředků se tvrůcům podařilo vybusterovat ten nejmasivnější lidský strach - strach z neznáma.
Záhada Blair Witch se nebude líbit sofistikovaným divákům, kteří jsou rádi, když s nimi film komunikuje na určité inteligenční úrovni. Nebude se líbit ani hororovým fajnšmekrům, kteří jsou rádi, když je žánr vynalézavě ozvláštňován, jako je tomu třeba ve Vřískotech nebo v H20. Záhada Blair Witch nic z toho nedělá. Je to dokonalá masovka (to myslím pozitivně), nesnaží se s divákem komunikovat nebo hrát postmoderní hry, snaží se ho vyděsit. Snaží se o to jednoduše a těmi nejprofláklejšími prostředky. Ale je to jednoduchost dotažená do dokonalosti. A právě proto se jí to daří.
BLAIR WITCH PROJECT, USA 1999. Režie: Daniel Myrick a Eduardo Sanchez.
Štěpán Kopřiva