Na první pohled vypadají úplně neškodně. Vylézají z nor televizní neexistence před a po zprávách, aby do nás nahustili pár čísel s lomítkem či pomlčkou, šťouchli prstem do digitálního piktogramu pršícího mraku DM 1 a varovali jedince se slabou pumpou, aby příští den neběhali maratón a odepřeli si rande s vysávací sexuální mašinou.
Zdálo by se, že kromě smyslu pro naprosto chladnokrevné lhaní nemají meteorologové jedinou špatnou vlastnost, že jsou to mírumilovní tvorové s náturou nekonfliktní ovce, kteří své životy tráví idylickým čučením na oblohu a kreslením okluzních front do deníčků. Opak je pravdou, hoši a děvčata. Meteorologové jsou psychopatické, zákeřné svině toho největšího kalibru.
Když v televizním studiu zhasnou reflektory a přestane svítit i červené světlo na kameře, stávají se z Míšy Dolinové, Tiny Pletánkové a Raye Korantenga nevypočitatelné bestie. O tom, že tomu tak opravdu je, netřeba pochybovat -- tuto drsnou realitu začnají akcentovat dokonce už i americké filmy, jakkoliv jsou vzdálené od života (zaplťpánbůh, dodávám, aby se nějaký amerikanofobik náhodou nedomníval, že jsem to myslel negativně).
Nejdřív to byl cynický Bill Murray v jedné z nejlépe koktajících časovek Na hromnice o den více, který nám jasně ukázal, jak černý musí být charakter člověka, aby se propůjčil k tomu, že celé hodiny stojí před modrým pozadím a ukazuje na něm neviditelné věci. A teď jsou tady Mstitelé a sir August de Wynter. Shodou okolností sice vypadá jako Sean Connery, ale jinak se chová jako typický expert na počasí: nosí skotskou sukni, chlastá čaj, slintá nad vnadami doktorky Peelové a plánuje smrt miliónů lidí prostřednictvím svého úžasného technického bazmeku, jenž mu umožňuje ovládat počasí. Je to zkrátka hajzl. Je to zkrátka meteorolog.
Jenže jeho důmyslně zvrhlý a nechutně anglický plán s červenými telefonními budkami a explodujícím Big Benem dostává s ubíhajícím časem trhliny. Dvě. Již zmiňovanou doktorku Emu Peelovou Uma Thurmanová) oděnou v přiléhavé černé kombinéze a Johna Steeda, supertajného agenta supertajné organizace Ministerstvo, který nikdy neodkládá svůj deštník a čaj pije zásadně o páté.
Základní linie klaďáci -- záporák je narýsovaná a začíná se obalovat filmovým masem. Je třeba ovšem říct, že toto maso je v případě Mstitelů pěkně zasmrádlé, potažené zeleným povlakem a bzučí nezaměnitelným masařkovým chórem tak silně, že by ho zákaznikovi nenacpal ani řezník Krkovička z večerníčku Jája a Pája, vedle Hannibala Lectera jeden z nejďábelštějších gaunerů světové kinematografie. Touto lehce komplikovanou metaforou jsem chtěl vyjádřit svůj pocit, že Mstitelé jsou poněkud blitka. Děj se pohybuje choromyslnými přískoky, postavy se ztácejí a zase mizejí, režie je zmatená, nejistá, rytmicky zmasakrovaná a zcela nedotčená takovými základními věcmi jako je gradace či fakt, že jeden záběr by měl navazovat na druhý.
Herci se snaží (Ralph Fiennes jako hyperbritský gentleman až za hrob -- většinou za hrob svých nepřátel) nebo taky nesnaží (laxní výkon Seana Conneryho), ale ve výsledku je to stejně jedno, protože když akci podělá režijní velitel komanda, můžou se vojclové snažit sebevíc, ale výsledek to stejně nezmění (k těm hodně se snažícím maníkům je třeba připočítat hlavního designéra, který jediný věděl, co dělá a jen díky jemu mají Mstitelé tak výrazný vizuální ksicht). Na závěr by se možná hodilo říct něco hodně shrnujícího a hodně jízlivého, čím bych Mstitele definitvně odepsal, pokud možno za pomoci nějakého meteorologického přirovnání. Protože mám ale pocit, že všchno tohle už bylo řečeno na předchozích řádcích, nebudu se opakovat a tiše vysublimuji. Sbohem.
MSTITELÉ, USA 1998. Režie: Jeremiah S. Chechik. Hrají: Ralph Fiennes, Uma Thurman, Sean Connery.
Štěpán Kopřiva