Předem říkám (už poněkolikáté), že nemám rád romantické, poetické, smyslu a dějeprosté romány; od ženských autorek především (protože mužská část spisovatelské obce je kromě na dvou prstech spočitatelných výjimek nevyrábí). Tudíž těm, kteří se nemohou se mnou shodnout na výše uvedených slovech, radím, aby v zájmu svého klidného čtení při románu Zeď - čtení trávy, pro jistotu nečetli dál. Nemusí ani canabisumilní jedinci, protože o tom tahle kniha není ani zdánlivě.
Začnu úplně od konce - už odrazující je narůžovělá obálka (nesnáším růžovou) se zvláště pyskatým chlapíkem v divné splývavé róbě (nesnáším splývavé róby) se sice dlouhými vlasy, ale jinak s aerodynamickým čelem (nesnáším divně vypadající hrdiny). A on hlavní hrdina Aíl, kterého jsem si pro lepší čitelnost přejmenoval na Jíla, se tváří dost zvláštně. U čtenářů by k určitému zvláštnímu tváření se měl důvod. Jeho svět smrsknutý na jednu vesnici ohraničenou dvěma poli, jedním lesem, stromem zvaným rajkátovník a hlavně Zdí, jejíž funkce je opravdu netypická, musí u čtenáře mírně zabodovat, protože jde o opravdu netradiční prostředí pro novelu. Jakoby prvobytně pospolná společnost lidí má dva problémy - dravé živočichy geonty, kteří rádi teplé maso, hlavně to jejich, a mlhu, hnusnou bílou břečku, která se skoro pravidelně večer co večer rozplije po kraji a toho, kdo není spojen se Zdí nebo s opačným pohlavím v něčem vzdáleně připomínajícím sexuální styk (dělat si to zádama, fůj!), je rozleptán na hnusně páchnoucí nekrupicovou kaši. Zásadní problém vyvstává po několika (pro mne nudných) pasážích, kdy stařešina kmene zjistí, že Zeď začíná odcházet a že Jíl je předurčen Zeď opravit. Tak končí slastné dny válení se v trávě s jeho oblíbenou Eolou (Ebola) a pozorování plynoucích mraků, protože ho čeká cesta za zodpovězením otázky, jak ksakru provést zednické opravy.
Nebudu vám tady ani říkat, že se v novele objeví věty typu: "Podej mi svou ruku, ať zamotá se spleť tvých čar v dlani s čarami mými, ať duhovky očí se rozeznějí a vlasy splynou v melír tam, kde ty končíš a já začínám.", které snad nepotřebují ani můj břitký komentář (komu se tahle věta líbí, ať spěchá do krámu pro tuhle ťuťuňuňu věc). Pro mne osobně bylo důležitější, co mi autorka snad chtěla říci mezi řádkami. Podle mě tam je:
Mlha přichází večer a zabíjí (nečum na tu televizi a pojď se milovat), geonti zásadně útočí zákeřně zezadu (nechoď s těmi strašnými kamarády do hospody a pojď se radši milovat) a Jíl musí zjistit jak opravit Zeď (za to, že se naše manželství se rozpadá stejně můžete vždy vy, chlapi, tak se starejte). Když mi tohle docvaklo, tak můj negativní pocit z knihy dostal reálné rozměry a pak už jsem se jenom bavil tím, kterou věc z klasického rodiného života tam najdu. Z tohodle pohledu mě kniha potěšila. Ale to, že by mi přinesla (přinejhorším) nějaký nový ženský úhel pohledu na věc fungování rodiny, se tam neobjeví ani náznakem - tedy ten nový úhel pohledu - protože je tam (tentokráte z mého úhlu pohledu) to, na co bych narazil v každém románu z červené knihovny, pokud by mě k tomu ovšem někdo donutil: milujem se každý den a je to krásné (navíc je názor na fungování rodiny z ženské strany tak neuvěřitelně zpátečnický, že se divím, že jsem nenarazil na náznak vzít ženám právo volit).
No nebudu to dál okecávat. Jíl Zeď opraví, s Ebolou se vezmou a milujou se každý den. Nuda, nuda, nuda. To radši tu mlhu.
Ivona Březinová: Zeď - čtení trávy, vyd. Corona 1999, obálka Zdeňka Boušková, 135 stran, náklad ?, cena 119,- Kč.
David Horák RM