Dolní část obálky. Člověka to trkne skoro okamžitě, něco takového už napsal někdo jiný, řekne si. A má pravdu. Jen už si nepamatuju kdo, ale kdo by si taky vzpomněl na povinnou četbu čtvrtého ročníku základní školy. No, někdo možná jo, ale já to nejsem. A dokonce mezi oběma knihami existuje jistá podobnost. Třeba to, že mají obě obálku vyrobenou se vkusem mentálně retardované straky.
Děj se shodně odehrává ve vysněném světě, byť je tato snová realita od komunistického ideálu dost daleko, kde na jedné straně země nikoho žijí dobří, relativně šťastní a spokojení lidé a na té druhé démoni. Akorát ti Coleovi jsou míň maskovaní a na svou podobu i světonázor patřičně hrdí. Jsou zlí, pochopitelně. A taky se příliš zabývají svými zažívacími potížemi (str. 380 – "Zbývá už jen vrhnout kosti, Fari.") Hlavní hrdina se jmenuje Safar Timura a má, podobně jako ten sovětský, tendenci konat dobro. Jen byl autorem ochuzen o svou skvělou partu, i když pár kamarádů mu přeci jen zůstalo. A jedním z nich je Robur Dobyvatel. Vlastně se jmenuje Iraj Protarus, vypadá moc roztomile, a má původ, ambice a choutky J. V. Stalina. Možná i chorobu; alespoň se pilně snaží si ji pořídit.
Ne, teď vážně. Allan Cole napsal příjemnou i když trochu dětskou fantasy inspirovanou spíš než tou budovatelskou slátaninou zkazkami a kulturou Arabského poloostrova a Střední Asie. Přestože kniha má zápletku jen velmi slabou, velmi průhlednou a občas trochu nelogickou, příjemně se čte a na čtenáře neklade vysoké nároky. Ač první díl trilogie, neznechucuje "utrženým koncem", dovádí děj alespoň k jakémus takémus závěru, a bitevní vřava je líčena přímo rozkošně. A často. Klasická fantasy.
Safar Timura je synem hrnčíře v krásném horském údolí Kyranie (někdy také Kyranyi, jak se to překladateli zrovna zachce skloňovat), už jako dítě zdatný kouzelník. A taky má i v tomto raném věku překvapující znalost Kámasútry. Jediné po čem touží, je zdědit dílnu po tatínkovi a celý život strávit poklidným vykružováním keramických hrníčků. Což se mu pochopitelně nepovede, protože musí zachránit lidskou říši před démony, pomoci kamarádovi obě země, tu lidskou i démonskou, dobýt, sjednotit, dosadit ho na císařský trůn; a párkrát se zamilovat. Osudově, pochopitelně, protože jinak by zápletka neměla prakticky na čem stát.
Je to vlastně pohádka – něco mezi kronikami Dragon Lance a Kouzelnou studánkou Boženy Němcové. Tenhle dojem navozuje hlavně zvláštní jazyk, jakým je knížka napsaná. Možná štěkám na ten nepravý strom a autor to tak nemyslel, ale vypadá to, jakoby se jednalo o snění jakéhosi talentovaného puberťáka. Obzvlášť tam, kde se v jednom popisu objeví čtyřikrát "byl" a dvakrát "měl" a žádné jiné sloveso. Ale vcelku to není zas až tak drastické, člověka to spíš zarazí než urazí. I když hádám, že některé věty vejdou do dějin fantasy. Těch psaných červeným inkoustem. Třeba: "Chvíli potom, co Giff zaútočil, prořízl vzduch mohutný výbuch čarodějnictví." (str. 103); "... Horvanovi čarodějové vrhly své koule." (str. 452); "Jeho útočné kouzlo vrhlo zpětný náraz," (str. 453); "Lukovi bojové naděje byli velké." (str. 455); nebo "pyžmo". Dlouho mi trvalo, než mi došlo, co tím chtěl básník říci. Prostě jen neobratnost vyjadřování, někde se tak objeví slovo, které tam dozajista nepatří (člověk mající vize – rozuměj vidění – není vizionář, str. 371), ale ze souvislostí to čtenáři většinou dojde.
Takže závěrem: "Jeď jako větry." (str. 380). A dobře se bav.
hodnocení : ***
Allan Cole: Když bohové spali. Přel. P. Černý. Obálka P. Bauer. Nakladatelství Perseus, Havl. Brod 1998, 524 stran. 222,- Kč (uvedeno 199,- Kč)
-psb-