Spousta z vás si určitě říká, že jeden Kulhánek je málo. Že by se mezi těmi pauzami, kdy JK vymýšlí a v potu tváře a rozdrcených klávesnic rodí další román, dalo dělat něco užitečnějšího než otravovat knihkupce nezáživnou otázkou: "Vyšel už další Kulhánek?" Něco, čemu se říká čtení. Energicky a souhlasně hýbu hlavou a přidávám, vždycky jsem tvrdil, že by se na literatuře, v níž si duo spisovatel/čtenář nedělá vrásky nad vějíři krve, kouřícími vnitřnostmi a explodujícími hlavami, uživilo pěkných pár dalších autorů. A už se mi zdálo, že tentokrát jsem se seknul. Ale ne, David má vždycky pravdu.
Takže tu máme román kulhánkovského vtipně-brutálního ražení, který si tedy ty vrásky nedělá. Napsal ho jakýsi Boris Pollack, což je nepochybně Čech jako poleno, a pojmenoval ho správně dynamicky - Budu tančit na vašich hrobech. Zatím vše v pořádku. Hlavním hrdinou je drsný maník Sisley, tedy sorry Swenney (Sisley dělal obálku, z níž se ten Swenney na vás šklebí), kterého v jednom baru a v alko-narko-rauši sebere trojice stejně ostrých lidí, kteří na první pohled vypadají jako agenti CIA. Odtáhnou ho do podzemního komplexu, kde z drsoně Swenneyho udělají vojína Swenneyho, kde do Swenneyho nacpou drátky, čipy a posilovače a kde ho udělají členem komanda s největší a nejničivější zbraní. Takže žádná CIA. A taky kromě spánku a jídla po něm chtějí, aby se učil taktiku, zvyšoval fyzičku a cvičil střelbu na pohyblivý cíl. Že se v tomhle románu bude hodně střílet a zabíjet, je už doufám každému jasné - na Zemi přistáli mimozemšťané a je třeba je vykopat ven. A když je vykopete, za chvíli přistanou další. Pokud jste hráli U.F.O. a viděli Vetřelce (dvojku) a pokud tyhle dvě věci rozumně skloubíte dohromady, máte velmi přesnou představu, o čem tenhle román je.
No a protože se Budu tančit na vašich hrobech cpe do koutku (klid, já vím, že je to pořádná hala), který doposud obhospodařoval Jiří Kulhánek, musí začít přaštění kostí se srážkou s díly tohohle bestsellermakera. Takže pokud srovnáme Polackovo zázemí románu se zázemím knih Kulhánka, tak je vidět, že Polackovo snažení ještě nedosáhlo té kulhánkovské přímočarosti. Teď nemluvím o nepůvodní zápletce (nějak se začít musí a ukrást úspěšný a odzkoušený nápad je ve většině případů daleko lepší než konstruovat nějaký původní blábol; a upřímně řečeno porazit v nápadu JK je dost těžké, protože zápletky JK jsou brilantní), ale spíš o výběru hlavního hrdiny a stylu vyprávění. Na rozdíl od hrdinů JK (nezničitelná superhera se smyslem pro sebeschazování) není Swenney hrdina, s kterým se úplně ztotožníte, není ani tolik vtipný, není ani tolik nezničitelný a není ani tolik samostatný, protože má nad sebou velitele, kteří ho řídí. V některých pasážích jsem měl problémy s tím, abych o Swenneym neřekl, že je mi nesympatický nebo nedejbože blbý jako štoudev. Taky chvílemi v soubojích neví, co se má dělat - na tyhle úvahy má JK sidekicky, a že to hrdinovi někdy nevyjde je jiná - a v pár případech Swenney dokonce utíká z boje! (aniž by se potom nasraný vrátil a všechno to tam vybílil)!
Ke stylu vyprávění by toho bylo daleko víc. Polack se hned v začátku ochudil o jeden trumf, který už od dob Chandlera znamená půl nebo alespoň velký kus úspěchu - ich formu. Další špatnou volbou podle mě bylo, že román pojal jako týmovku. Nic proti týmovce, kdyby si desetkrát pustil Predatora a pak tenhle princip (výrazní spoluhráči, kteří postupně vypadnou, až zůstane ten nejvýraznější) vrazil do textu, vrním blahem, ale Swenneyho spoluhráči jsou dost špatně vykreslení, takže vás jejich smrt nebere tam, kde to autor evidentně chtěl, a když hrdinovi pomáhají z bryndy, spíš si pomyslíte, co umí tahle nula navíc, že by to Swenney nezvládl sám. Také pointa románu mi nijak zvlášť nesedla. Největším problémem je ale samotný sloh. Vidět je to především na tom, co by mělo být vypilované k dokonalosti - popisu akčních scén. Při jejich čtení jsem si totiž připadal jako v mlze. Je to tím, že autor důkladně nepředstavuje scénu, proto nevíte kdo se kde a za čím kreje, kterým směrem střílí a kde se pohybují protivníci. Že potom nejsou dobré popisy ani v neakčních pasážích už pak ani tak nebolí. On se vlastně celý ten román zdá jaksi nedotažený. Pořád jsem si říkal, jak by to byla dobrá kniha, kdyby to autor napsal tak, jak si při čtení představuji, že by to napsat měl.
Tudíž Kulhánek může být klidný, že konkurence nestíhá, autoři, kteří chtějí psát kulhánkovským stylem, by si měli román nastudovat, aby věděli, kterých chyb se vyvarovat a my ostatní si musíme počkat, až oni nebo Jiří Kulhánek zase něco vydá. Knihu Budu tančit na vašich hrobech čtěte pouze v případě kulhánkovského absťáku.
PS: No, kniha zase tolik špatná, jak to z této recenze vyznívá, je to v jádru slušná věc, ale ty vytýkané mouchy tam jsou a otravují.
Boris Pollack - Budu tančit na vašich hrobech, vyd. nakl. Netopejr, Olomouc 2000, překlad NPH, obálka Dave McSisley, náklad 1500 ks, 320 stran, 139,- Kč.
David Horák RM