ČTENÁŘE NESTAČÍ JEN ZABÍT
To, co Vilma svým příchodem vnesla na trh, je horší než jakákoliv zbraň: idea aseptismu, kult černobílého vidění, odvržení zaběhlých vypravěčských postupů. Mnozí recenzenti mají náhle soumrak vkusu. Vilmina filosofie Nudné cesty si našla příznivce i v jejich řadách. Nezbývá než oživit star7 rituál a bez ohledu na nebezpečí znovu napsat recenzi. (Parodie na zadní stránku obálky "Stavitelů věží")
Co ještě říci ke Kill~mě Kadlečkové? Něco nového, co tady ještě nebylo? Samozřejmě. Nenechat se vydavatelem zaplatit a napsat zápornou recenzi. Poslední dobou jsem neměl na mysli nic jiného. Hlavně po přečtení recenze T. Štipského v IKARII o "rozsáhlém a nezvykle akčním fantasy" jsem adoptoval parazitickou myšlenku: copak tato "mladá nadějná autorka" odstřelila svůj unylý styl a vyhřezla na papír svojí dark-side lačnící po akci? A K C I ?
Stavitelé věží, ver. CKČ
Stavitelé věží? Ten blábol, který Vilma zaslala do CKČ, já ho do sebe soukal jako skelnou bavlnu (coby masochistický porotce, který chce být poctivý a přečte vše) a který s akcí sebemikroskopičtějšího chumlu slov neměl ani náznak společných aminokyselin? Že by ty ztuhlé obrázky, seskládáné z popisu hrdinky sedící u okna a hledící do dáli na modré nebe, statické tak, že vedle nich by má pohlednice z prázdnin musela být přikována k poštovnímu vozu, aby se samým drivem nerozeběhla pryč, připsala pasáže, kde se něco děje? Že by ty bílé mezery mezi nejuzívanějším textem od dob učebnic občanské nauky, které sloužily pro nahození činnosti mozku, tam teď byly, protože si čtenář přece jen chce od akce a napětí na chvíli odpočinout?
I narkoman se dokáže naučit fetovat. A tak jsem zapůjčil (nekoupil) ten skvost duševního náporu a přečetl ho.
Stavitelé věží, ver. ALTAR
T. Štipský měl pravdu jen z poloviny. Té první.
Moje rada: Než si nad textem budete chtít začít žvejkat svoje nehty, vyhoblujte si všechny mozkové závity, protože se vám na těch cca 467 stranách zneužitého papíru budou motat pod nohama. Vše je jenom totiž HRA, o jejíž pravidlech vám autorka neoznámí nic, řízená OSUDEM, který nelze zvrátit, takže samotný příběh je jako sledování třídenního záznamu šachové partie bez rychloposuvu, přičemž nevíte, jak se šachy hrají.
Support obstarává Náhrdelník z argenitu. Někde mě praštila přes nos poznámka, že je to samostatná povídka. Jako takové bych jí nedal ani hvězdičku, protože neobsahuje vypravěčské základy jako závěrečnou katarzi nebo pointu (nemluvě o momentu zvratu). Ale jako deflorace knížky je těch 56 stran dobrých. Pokud se vám ovšem budou zdát nestravitelné, potom klidně dejte Stavitele do antikvariátu. Jde totiž o nejčtivější text celého tlustospisu.
Po této předehře následuje velmi rozmáchlá zápletka. Bohužel, při bližším ohledání předmětu doličného zjistíme, že by při troše tvůrčí skromnosti vystačila na novelu, prostor, na kterém se odehrává, by se dal zredukovat na středně velkou vesnici, stavění Věží nahradit kydáním Hnoje, nebo něčeho stejně přiblblého, při konstantním počtu postav. Odpadly by tak impotentní passage bez message, jak někdo někam letí a krajina (která je mimochodem vylíčena tak neplasticky, že se bez map pro idioty neobejdete - např. str. 140) je krásná, krásná ... ach tolik krásná. Stejně neplasticky se vyvíjí tucet postav (cca 12 na polokouli). Vždycky jsem si myslel, že lze stvořit postavu, která je minimálně plochá (svým jednáním, myšlením a tak - samozřejmě), ale Vilma zašla dál. Její postavy jsou jednorozměrné a proto s nimi může nacvičovat gymnastické zhůvěřilosti typu:
„K čemu hledat jádro neexistující jádro mýtického ořechu Tawar, k čemu se nořit do vln Bládheram~dem, Temnoluru - oceánu, který přinese jen zoufalství?”. Zoufalství na str. 145. Nebo:
„Neznám nesmyslnější otázku Zlatý draku. Stojím mimo všechnu krásu a ošklivost, protože v nitru jsem pohlcená svým bezbřehým žalem a záští.” To nám oznamuje na str.388 nejzápornější záporkyně při největší akci. No comment.
A co malá nápověda? „Hádala by, že je kněžka - Gida měla nádherné plavé vlasy dlouhé až k pasu a oči hluboké, temné a zrádné...”(86). Už je mi jasné, že každá kráva, která splňuje tyto parametry je potencionální kněžka.
A přidáte-li do rovnice ještě smrtelně vážné chování, neschopnost zasmát se sám sobě nebo někomu jinému, vyprodukovat sebehorší vtip, bavit se o nesmyslech, vše to, co dělá člověka člověkem, tak nám po integraci zůstane - plastic man, paper face - bezduché loutky, které se neustále hnípou ve svém nitru a ukazují tu prázdnotu vakuem nafouknutého balónku a které hopsají, jak autorka píská.
Za povšimnutí stojí dále nesmělý experiment s předmanželským sexem (278-285), nebo básničky a písničky (365, 410-412). Michale zanotuj: „Nonstop, já chci žít nonstop,...”. Určitě si to přečtěte, ať víte, do jakého lisu šedé kůry mozkové jdete.
Ovšem ani v jí stvořeném světě nemá autorka jasno. V románu lze z jakési blvlchxblxl nebo mrskprsk iracionální a nematerialistické látky vyrobit úplně cokoliv, od jídla až po blaster. Stvořené věci se však neřídí jednotnými zákony. Tak se můžeme dočíst, že „vlhkost může rozežrat její lodičky” (366), které jsou z té látky vyrobeny, ale zároveň „ani plíseň, nebo prach se jich nechytal” (235), made z téhož. Zůstaňme však u tvoření. Obyvatelé Folmalhiwy sice mají úžasný materiál, ze kterého lze libovolně sochat (dají se z něj tvořit dokonce i pseudoživé bytosti), jenže asi trpí absencí představivosti, protože vyrábí hrady, meče, brnění, létací draky a další hovadiny, které už dávno známe. A nebo si jen autorka nechtěla dát práci s domýšlením svého nápadu, - tím myslím, něco zcela nového, co by se z pohledu Folmalhiwana neznajícího pozemské bájesloví a historii, mohlo zdát normální a z našeho pohledu překvapivé - aby si mohla uboze zakrást v indiánské mytologii (Quetzalcóatl)?
Dále zjistíme, že Vilma nesleduje večerní zprávy a nečte noviny. Jak jinak si vysvětlit mongoloidní chování zlých vojáků, kteří dobývají planetu bez techniky tak, že přiletí, postaví věž (barbarské civilizace to budou považovat za známku božství), sednou si na zápraží a se založenýma rukama čekají, až (barbaři) přijdou s obětinami. No a tak tam sedí tři roky, nedivím se tomu, že jim z toho hrabe, a když se pořád nic neděje, dojde jim, že něco není v pořádku a vypraví se (v tomto případě jen zlý velitel Ermad Kaoto, ostatní zlá posádka je skutečně zralá pro Bohnice) na průzkum planety s minimální výzbrojí a bez dostatku paliva. Ach, jak jsou ti zlí vojáci stupidní! Bohužel, to už je závěr románu, a proto to zlý velitel samozřejmě schytá. Tím ovšem téma zlé armády nekončí - oni ti poprvé na planetu přiletivší zlí vojáci jsou na druhou stranu nejspíš po přeslici Folmalhiwané, protože místo aby tamhletu skálu pojmenovali Lincolnův špičák a tamto Stalinova bažina, tak používají jazykolamy typu Golente Gergy, Aris~Saddem, apod.
Možná někdo namítne, že román obsahuje také dvě bojové scény se vším všudy. Ano, to tedy ano. Při jejich čtení jsem měl pocit, že mě polili tekutým heliem, postavili čelem ke skále a za mnou se odehrávala bitva, kde mrtví a ranění (vždy dva) padali nehlučně do prachu. To je přesně můj pocit z odfláknuté akce bez napětí nebo poselství.
Úžasná je také pointa Stavitelů. V pravidlech HRY je klauzule, která říká, že když je v domě ženský meč Waléihar („Waléihar...?” opakovala Diana. Z toho slova čišel ledový chlad.) a nějaká žena odchází na dlouhou cestu, tak majitel jí ten meč musí věnovat. Samozřejmě, na dlouhou (400 stránkovou) cestu odchází naše hl. hrdinka Diana a dostane ten ďábelsky pojmenovaný meč, aby ho v závěru knihy zapomněla dát Mirpe Mirgihalang, která se také vydává... atd. Tím Diana porušila pravidla HRY a místo toho, aby dostala dvouletý distanc, tak toto opomenutí zničí celé pole té látky, která je sice nematerialistická, avšak logicky zdůvodněná hmotnou přítomností hromad argenitu v podzemí.
Každopádně znám zarytého kadlečkistu, který si závěr románu musel přečíst ještě jednou, protože jeho mysl prostě nebyla schopna přijmout to, co Vilma považuje za pointu. Poté prohlásil, že je to její nejslabší román. Opravdu milosrdné hodnocení.
Jediné, co nemohu dobře zhodnotit (a nikdy to neudělám, pokud tomu nebudu rozumět), je filosofie. Proto použiji slova nejmenovaného zdroje: Pokud Vilma navazuje na díla starých filosofů, tak by si je měla přečíst až do konce. Skutečně nevím, o čem mluví.
Na konec recenze si nechám osamocenou pozitivní schopnost vilmy s drobným háčkem. Pozitivní věc je, že umí navodit atmosféru (jakou je jiná otázka). Háček je v tom, že ji do nás hustí na všech stránkách 24,4 mm tlusté knížky takovým způsobem, že zapomíná na to nejdůležitější - děj.
A tak, když odmyslíme všechno, co je výše napsáno a další drobnosti jako časté opakování předešlého děje (automatický předpoklad, že čtenář je retardovaný a trpí chronickou ztrátou paměti), naprosto neodůvodněné změny chování postav, používání zbraní (v roce 9983), které se při troše dobré vůle objeví za deset let a spousty jiných, na něž si nevzpomenu, zůstane nám 170 stran naprosto nečitelného textu (65-230) a 210 stran nudného textu, který odsypává, jako když se skládá uhlí - tedy táhne jako líný smrad.
Výsledkem je moje druhá rada: Stavitelé věží nemá cenu kupovat, protože svět, ve kterém se odehrává a všechny nápady jsou znovu přežvejkaný Eternaal (jediný F nápad, který se mi líbil, byla helma trpaslíka vyrobená z ježčí kůže - a to je všechno), příběh nestojí ani za pověstnou zlámanou grešli a styl psaní je neuvěřitelně rozvleklý a ukecaný (všimněte si, že ke každému podstatnému jménu se pojí minimálně tři přídavná jména, jako by si Vilma nevěděla rady, které tam dát, a pro jistotu tam dala všechny). Možná jenom zdařilá obálka by byla za cenu 89,- Kč ucházející.
Závěr
Všichni by si měli uvědomit, že z Will~my K. Kadlečkové se nyní stala ´bloody fucking profesionálka´ a proto by mělo přestat to hájení pořád ještě mýtizované mladé nadějné autorky (© Eva Hauserová). A Vilma by si měla uvědomit, co píše - z téhož důvodu.
Vilma Kadlečková "Stavitelé věží", vyd. nakl. ALTAR, Praha 1994, první vydání, 467 str., obálka Ondřej Mašek, nákl. (7000 ks?), cena cca 89,- Kč.
David HorákRM