Román Iry Levina Rosemary má děťátko z roku 1967 se stal jednou z nejvýznamnějších klasik hororovo-thrillerového žánru. Proto je pochopitelná obava, s jakou člověk přistupuje k pokračování, vydanému anglicky i česky přesně třicet let poté. Ta cifra je příliš kulatá, než abychom si mohli myslet, že Levin napsal román Rosemary a její syn z vnitřního puzení. Spíše to vypadá na chytrý obchodní tah nakladatelského redaktora a na slíbený honorář ve výši, kterou nelze odmítnout. Přečtení nám, žel, dává za pravdu.
Děj přímo navazuje na původní román. Během několika prvních stran se dozvíme, že Rosemary, která v závěru první knihy přivede na svět proti své vůli Satanovo dítě, upadla do mnohaletého kómatu. Probere se na sklonku tisíciletí, v roce 1999. Svět zmítaný chaosem se úspěšně pokouší sjednotit charismatický vůdce, kterým je ... kdo myslíte? Rosemary zpočátku pochybuje o čistotě jeho úmyslů, ale okouzlující Andy ji přesvědčí, že to se světem myslí dobře a Rosemary se s chutí zapojí do jeho politické kampaně. Že všechno není tak ideální, jak se zdá, to Rosemary dochází mnohem později, než čtenáři. Vývoj děje nebudeme prozrazovat, jen dodejme, že konec je docela nečekaný a snažící se dohonit onu tak dobře fungující nejistotu z první knihy.
Rosemary a její syn má 244 stran řídkého písma, jde spíše o novelu než o román. Autor se přesto pokusil rozvinout původně spíše komorní příběh do celosvětového dramatu, byť stále sledujícího vztah dvou hlavních protagonistů. A nefunguje to. Čtenář má pocit, jako by četl vynucenou, bez zájmu napsanou knihu, jakkoliv řemeslnně vyvedenou. Rozvláčné pasáže se střídají s náhlými odhaleními a nám se nějak nechce věřit, že by mohl jediný člověk spásonosnými řečmi uklidnit svět, ani že se bude Satan sám maskovat za postaršího pána v cylindru. Kromě toho kniha představuje pro překlady do cizích jazyků podivný oříšek, protože její významná zápletka je postavena na vyřešení slovní hříčky, anagramu. Jenže ani do konce knihy se anagram nevyřeší a doslov nakladatele sice na žádost autora uvádí anglické ekvivalenty jednotlivých skládaček, ale zároveň naznačuje, že pochopení příliš nesouvisí s dějem.
Nová tvář mezi nakladateli, Rybka Publishers, vydal knihu v kvalitní úpravě a ve vcelku dobrém překladu (jednou z výjimek je přisouzení mužského pohlaví Ayn Randové). Ale slova na záložce označující tuto knihu za "mistrovské dílo", které se "svou působivostí, originalitou a literární brilantností vyrovná románu Rosemary má děťátko" jednak patří spíše na reklamní letáky a jednak mohou prozrazovat naopak vydavatelovu nejistotu o kvalitě knihy.
hodnocení: ***
Ira Levin - Rosemary a její syn. Přel. Veronika Volhejnová. Praha, Rybka Publishers / Knižní klub 1997. 244 stran.
Ivan Adamovič