Ne, nemám na mysli novou výkrmovou techniku špekovitých domácích zvířat ani další způsob sponzorování našich špekovitých politiků, mám na mysli přístup Ondřeje Neffa k malým bestiím (kterými jsme také byli, ale léčba byla úspěšná). Jedenapůlté pokračování Neffovy první skoro trilogie s marsovskou tématikou, odstartovanou výsmahovým Jádrem pudla a zakončenou bezbarvým Čarodějovým učněm a Šídlem v pytli, s názvem Pán modrého meče totiž v roce 1988 nasadil na pokračování do časopisu, který se jmenoval Sedmička pionýrů. Musím říci, že z těch zarputilých xichties bylo jednotlivé listy s touhle novelou vážně těžké vydupávat (a věřte mi, že jsem používal vymakané techniky kombinace fyzického a psychického teroru typu: Naval stránku nebo ti natrhnu pionýrský šátek). Ale sbírka stránek byla nakonec kompletní, dokonce se mi některé z nich podařilo zduplikovat, takže teď tu námahu s cupováním pionýrského stejnokroje mohu zúročit.
Kdo vůbec neví, o čem mluvím, tak vše začalo v knihovničce Karavany (což byl takový ten socialistický rádobyrodokapsový sešit -- no, vyšel v ní třeba bájný Vlak do pekla) otisknutím Neffova románu Jádro pudla, který rozehrál příběh z terraformovaného Marsu. Hlavním hrdinou byl divoch jménem Rad Hager a jeho pes Terr, který odešel ze svého klanu obývající rozlehlé Pláně podívat se do jediného města na Marsu -- Romy -- na jeho památky a přitom na své pouti dokázal vymlátit všechno, co se pohybovalo, lezlo, plazilo se nebo jen tak leželo v trávě, podpálil Romu, zachránil civilizaci a tak podobně (ostatně z tohoto románu byl převzatý tolik populární pojem šedivák) v mírně postkatastroficky laděném dobrodružném příběhu.
Jedenapůltý díl opět začíná na marsovské planině. U ohně sedí Rad Hager spolu s daimonem Terrem a jistý civilista z už uhašené Romy Bahyl Salinas s jeho osobním bodygárdem Frenem Mastenem (z něhož se ještě na první stránce vyklube android) a dohadují se o hrozbě číhající v horách - bandě válečných androidů zapomenutých v tajné skrýši vojenskými štváči, jak by řekly bleděmodré košile. Bahyl Salinas chce po Radu Hagerovi, aby skrýš objevil a androidy zničil, ale to by nebyl Neff, aby jeden na druhého nešil nějakou boudu, takže ani s tím zapomínáním androidů to není tak docela pravda. Bahyl Salinas totiž spolu s inženýrem Easym dávají dohromady bojové androidy s výjimečně zkrácenou dobou reakce (něco kolem 4 milisekund), což po vstoupení Marsu do Kruhu inteligentních civilizací není vůbec legální, a jakýsi Hlas chce po Bahylu Salinasovi vyvolání bitvy mezi těmito roboty a divochy z plání, což odporuje kodexu Kruhu ještě víc. Rad Hager výpravu za zničením androidů odmítne, ale všechno se pěkně zamotá, takže ani to nijak nezabrání jednoznačnému masakru Kamenných mužů, kteří v horách žijí a skrýš náhodou objeví. A proto se musí udát spousta zdánlivě náhodných -- a dobrodružných epizod -- než se v závěru dozvíme, jak to vlastně všechno bylo a kdo si jaký podraz na koho vymyslel.
Je mi jasné, že ON psal Pána modrého meče odpočátku jen a pouze pro prachy, takže se s ním moc nevladimír nepáral. Vyplodil jednoduchý a dalo by se říci komorní příběh odpovídající plátku, pro který byl plánovaný. Jednoduchý proto, že pointu si každý šerlok dá po nepříliš krátkém shrnutí faktů dohromady, a komorní, inu proto, že mnoho postav v něm nepotkáte (o co méně jich ale v Pánovi meče je, o to barvitěji jsou vykresleny). Ovšem to pro toho, kdo četl Jádro pudla, nebude žádný šok, jelikož ani tenhle otvírák nebyl nijak zvlášť myšlenkami prošpikované dílo. Oba texty staví spíše na zdařilém splétání děje, hladce odsypávajícím přehledném příběhu a dobrodružných akcích, jak to jenom Neff dokáže. V Pánovi modrého meče je sice všechno ovlivněno rozsahem jedné stránky (celkem jich je 26) a jednotlivé listy připomínají krátké expozice dějů -- Neff se navíc snaží striktně umísťovat návnady na příští pokračování na konec stránky -- ale celkově příběh nepůsobí roztrhaně, nýbrž zcela kompaktně drží pohromadě. A pokud další dva díly, co se týče kvality, podtrhávají Jádru pudla nohy, tak bych klidně i řekl, že Pán modrého meče je jeho velmi kvalitním a plynulým zakončením.
Samozřejmě, že se musím zmínit o šestadvaceti kresbách, které zařídil Saudkův odchovanec (nechce se mi říkat plagiátor) Miroslav Schönberg. Saudkův styl je notoricky známý, ale až na Schönbergovi je vidět, kam se Saudek mohl dostat, kdyby se v počátcích nezvrtl k parodickému kreslení. A bohužel, přestože Schönbergovy nadstandardně pěkně kolorované a detailně propracované obrázky sedí k ději a leckde domýšlejí Neffův příběh dál, ukazují, že Schönberg sice ten krok za Saudka udělal, ale tím to pro něj zvadlo. Prostě mi nezbývá než si postesknout nad tím, že Saudek zarazil prdy vážně kreslenému komiksu a bude ještě nějaký pátek trvat, než se v Čechách vylíhne skutečně dobrý komiksový kreslíř. Jenom doufám, že to bude nějaká ta oběť, které jsem zrušil iluzi o hodných pionýrech.
Ondřej Neff: Pán modrého meče, vyšlo na pokračování v Sedmičce pionýrů, ročník 1988, ilustrace Miroslav Schönberg, 26 stran.
David HorákRM