Ani jedna mapa! Přes čtyřista stran čisté fantasy a ani jedna mapa! Myslím, že by se tato kniha dala s menší nadsázkou označit za výjimku žánru. Která potvrzuje pravidlo, pochopitelně. Ale je to také to jediné, v čem je kniha výjimečná. Její autorka, Janny Wurtsová není pro české čtenáře tak neznámé jméno. Blýská se zlatým písmem v záhlaví jednotlivých knih ságy Impérium, vedle o trochu slavnějšího R. E. Feista. Tato sága svou propracovaností a invencí daleko předčí vše, co kdy Feist, jako čtenářsky známější autor, kdy napsal, proto mnozí budou hledat to, co Impérium dělá tak dobrým, v díle Janny Wurtsové. Aspoň co se týče Pána Bílé bouře marně.
Kniha Pán Bílé bouře je totiž sice kvalitní ale nevýrazná fantasy, s průměrnými nápady, relativně statickým dějem a naprosto placatým hrdinou. Tedy alespoň v první polovině knihy; v té druhé půlce mu autorka dává takovou hloubku osobnosti, že si na to musíte vzít čelovku. Jméno tohoto hrdiny je Korendir, je to mladík s rezavými vlasy a temnou minulostí. spolu se svým spoluveslařem - spoluotrokem kovářem Haldethem uteče jednoho dne z galéry Mhurgů, o kterých se tvrdí, že z nich ještě nikdy nikdo neutekl. Někdo prostě musí být první, to by nebyla hra.
Cílem a životním snem Korendira je být pánem pevnosti, kterou by nešlo dobýt, a ve které by se tak cítil naprosto bezpečný po zbytek svého života. Na to pochopitelně potřebuje spoustu peněz a nejvíce peněz je nabízeno vždy za ty úkoly, které jsou téměř nesplnitelné. Obvykle při jejich plnění zahyne nějaká ta stovka hrdinů. Korendir se tedy vydává nejprve zbavit Torresdyr kouzelné mlhy, pak zničit ducha mysu Bílé bouře, aby nejenom získal dračí poklad, který se skrývá v tamějších jeskyních, ale hlavně aby dobyl ono místo, kde chce postavit svou pevnost. A přidá si jako zákusek ještě dvě, tři další dobrodružství, kdy se směšnými prostředky zvádne nadlidský úkol, aby si v závěru boje nechal Haldethem lízat rány. Schéma těchto epizod je hodně podobné, takže vyvolává pocit, že tohle honění se za mamonem a hravě splňování nesplnitelných úkolů je jedinou náplní knihy, a obvykle to zamrzí. Po prvních dvou dobrodružstvích totiž lze snadno předvídat závěr třetího. ale omyl. Zhruba kolem strany 290 se Korendir setkává s čarodějkou Ithariel, která zkomplikuje nejenom jeho úkol, ale i další život a umožní tak autorce dát skrze svou osobu fešáku Korendirovi ty jeskynní hloubky. Protože jinak, než přes lásku to nikdy nejde, jaká škoda. Děj se tak stává sice barvitějším, ale více za vlasy přitaženým.
Jedinou více vykreslenou postavou, která může v ději získat čtenářovy sympatie, je „vedlejší" hrdina kovář Haldeth. Je totiž naprosto normální. Nosí v sobě smutek po své Mhurgy zavražděné rodině, nenávist vůči otrokářům, z mé strany zcela nepochopitelnou náklonnost ke Korendirovi a mrzutou povahu, která osvětluje některé pasáže knihy.
Co se map týče, Korendirův příběh by je možná potřeboval, hlavní hrdina má tendenci přejet za den svět od jednoho konce k druhému, aniž by bral ohled na nejvyšší povolenou rychlost. A topografii. Jenomže autorce by při jejich případném kreslení nejspíš činila problémy druhá strana mince, svět na rubu, kde přírodní zákony neplatí, zato tam vládne magie a zlí duchové, kteří mají obřas tendence drát se ke smrtelníkům. Kromě autorky by s tím měl zřejmě problémy i překladatel, kterému jich kniha zřejmě způsobila dost a dost. Nedokázal se vyrovnat zejména se jmény ras Korendirův svět obývající, a tak používá, co se mu zrovna hodí do krámu. Takže používá výraz Mhurgská galéra, ale také Mhurgajec nebo Mhurgajský. Na jeho obranu lze říci, že to je v podstatě jedna z mála chyb, které v textu učinil. Jistá neobratnost vyjadřování se dá u překladu pochopit, člověk lecos přehlédne. Na vrub odpovědného redaktora jdou ale všechny překlepy, chyby v interpunkci a vynechaná slova uprostřed vět. A že tam je pár takových. Naopak velmi oceňuji pěkně vyvedený obrázek na obálce, přivřu tedy oči nad nepěkným titulem, to písmo je dost děsivé.
Prostě se stává, že to nejlepší je ze sebe autor schopen vydat pouze v interakci s nějakým svým kolegou a mnnohé spisovatelské dvojice to dosvědčují. dokud nebudu přesvědčen o opaku, budu to tvrdit i co se týče dvou výše jmenovaných. Přesto je Pán Bílé bouře kniha docela čtivá, kdo má rád barbara Conana, jistě bude potěšen. Korendir je jeho dvojče - s drobet menšími svaly, naštěstí větším mozkem a mnohem větším libidem. Ale jistě nebude mít jeho příběh těch půl milionu pokračování, jako má náš starý známý barbar. Autorka si pochopitelně v závěru děje zadělala na další knihu, ale mohu vám slíbit, že s Korendirem už se tam neshledáme.
Janny Wurtsová - Pán Bílé bouře, vyd. United Fans a. s., Praha 1999, překlad Stanislav Kadlec, obálka J. P. Krásný, 442 stran, náklad neuveden, cena 195,- Kč.
-psb-