Varování první: nedívejte se na zadní stranu obálky. Nekazte si četbu nějakými reklamními žvásty. A neočekávejte nic srozumitelného, mazlivého a pravdivého nebo alespoň věrohodného. Tahle kniha je všechno, jen ne to, co je ?tam vzadu? inzerováno. A taky všechno ostatní.
Je dnes módou v tomto žánru plodit díla, jež nemají ani hlavu ani patu. Většinou vypadají jako rozházená mozaika. Ani tahle kniha přes svou avizovanou jedinečnost nevybočuje z řady. Ale je geniální -- svým způsobem. Dokonalá ve smyslu povytáhnutí vize rozsypané databáze na úroveň takřka uměleckou. Aniž by k tomu člověk potřeboval něco tak triviálního jako je děj. On tam totiž žádný není, ale na kráse to Moně Lise neubírá.
Ve svém již téměř klasickém světě rozehrává Gibbie něco jako pexeso. Dokonalé, ale pořád jen pexeso. Používá při tom staré známé ingredience jen s malými inovacemi. Kybersvět. Japonskou mafii, která, jak se možná pan Pospíšil bude divit, se v češtině nepíše Yakuza ale Jakuza (přesnější fonetický přepis). Starý Londýn s moderním bincem. Voodoo. Spoustu rezavého železného šrotu. A čtyři holčinky decentně podobné té na obálce, v trochu lepším balení, až na jedinou evidentně mimo mísu. Taky bych se neměla čeho chytit, být na jejich místě.
Vcelku jde zase jen o přístup do kybersvěta, o hypotetickou moc. A ejhle, tuhle kouzelnou realitu ovládají bohové voodoo mírně šílící z toho, že není nekonečná. Podivná kombinace. Tak jako kniha klasicky nezačíná ani klasicky nekončí. A jediné velké plus je, že nikdo naštěstí nemá tendence nic vysvětlovat. Když se to trošku zgeneralizuje, jde o výsek denních zpráv z jednoho setsakra schizofrenického světa. Ani moc násilí, ani moc erotiky, ani moc politiky. Zápletky začínají a končí mimo strany knihy.
Nicméně je to dostatečně akční a jazykově propracované na to, aby se to dobře četlo.
Až na překlad. Stará bolístka. Neobratnost vlastního vyjadřování překladatele (který je opět jiný, než v předchozím Hrabě nula) neomlouvá. Možná by nebylo tak zcela od věci, kdyby si to pan Pospíšil po sobě přečetl. Dvakrát. A nahlas. Nebo kdyby si přečetl pravidla. Možná by mu pak došlo pár věcí. Jako například, že průvodce vydaný firmou Michelin je jen těžko označitelný jako Michelinin, že místo děsivého ?dát si na sebe? má čeština rozhodně půvabnější výraz obléci si, nebo že bez předchozí konzultace s autorem není možné svévolně měnit pohlaví jedné z postav. Etc., etc. A asi by bylo dobré znovu se podívat na ty věty, které nedávají absolutně žádný smysl. Lze totiž předpokládat, že až tak daleko Gibson jít nehodlal.
William Gibson: Zběsilá jízda (Mona Lisa Overdrive, 1988), přeložil Ivo Pospíšil, vydalo nakl. Návrat, Brno 1998, obálka Luis Royo, 309 stran, 368,- Kč.
-psb-