V novém roce s novou knihou, by řekl klasik, ale my neklasici radíme k opatrnosti. Nová kniha s letopočtem 1998 je Král z hlubiny půlnocí od Františky Vrbenské, která mimochodem o sobě na přebalu tvrdí, že je rozená čarodějnice (no já jsem znal chlapíka, co o sobě tvrdil, že je mimozemšťan, kterého posedl ďábel a chce zničit svět. Každopádně si myslím, že se to léčit dá -- prý stačí otýpka chrastí, kůl a pevné lano). Tenhle román, vydaný nakladatelstvím Netopejr, vyhrál v Ceně fantasy a je prvním dílem z trilogie Labyrint půlnočního draka. A přestože se může zdát, že autorky, které píší fantasy, nemám nijak zvlášť v oblibě, tak nezačnu tolik zostra. Ve srovnání s ostatními autorkami totiž dojem je o dobré patro vyšší. Na druhou stranu se v základu od nich nijak neodlišuje -- a to mě pomohlo v objevení principu, podle kterého autorky fantasy romány skládají.
Nevím o české autorce, která by ve fantasy přišla s něčím novým. Stop, zpět. Nevím o autorce, která by ve fantasy přišla s něčím novým. Ony ani nepřijdou, protože fantasy romány ženských tvůrců se houpají na třech berlích, které to jasně znemožňují. Transparentní černobílý děj jakoby obšlehnutý z nejjednodušších pohádek -- vemte si jakoukoli knihu a dáte mi za pravdu; stejně tak antagonisticky rozdělené postavy na kladné (krásné, ušlechtilé osoby, milující lidi, zvířátka, rostlinky a postižené spoluobčany, které dokáží půl dne koukat na krásný západ slunce) a záporné (hnusné, zlé, tupé a pomstychtivé bestie, které u jídla krkají, prdí, osahávají ženské, baví se o fotbalu a mají srostlé obočí); to vše kombinované s červenou knihovnou (to byla ta ingredience, která mi chyběla). Ať vzpomenu na jakékoliv dílo, tak to tam bylo -- a proč? Fantasy poskytuje autorkám snadnou kořist, protože v něm nemusí prokazovat žádné znalosti (jako např. ve SF, detektivce, špionážce, válečném románu,...), tak nějak nikomu nevadí, že postavy jsou příliš jednoduché (takže ani poslední nutná znalost lidského chování a jednání není potřeba) a má vhodné základy pro červenou knihovnu (tedy kasty bohatých, kteří mohou zachraňovat ušlechtilé chudé panny a ženit se za ně) -- a hlavně oproti červené knihovně je fantasy v kurzu.
Z tohoto pohledu se Vrbenská zařadila do lepší (ne výrazně) části. Její silnou (ne příliš) stránkou (vedle vaření -- viz přebal) je popis soubojů a bitev. Jinak splácala všechno, co kdy nosilo nálepku fantasy. Na údajně skutečné události, která se kdysi odehrála v Nabatské říši rozkládající se někde v oblasti mezi jižním Ruskem a Irákem, si začala Vrbenská domýšlet fantasy příběh. Nabatskou říši obsadí gelabhové (to jsou ti zlí, kteří snídají nemluvňata), kterým vládne přes figurku krále silný arcimág využívající zlá kouzla (hlavní záporák, ten jich sní nejvíc) a jak to bývá, nechce vládnout jen upachtěné zemičce, ale celému světu a přilehlému vesmíru. Gelabhové podrobené nabaťany pěkně dusí -- jako záporákům jim také nic jiného nezbývá -- na což mírumilovní nabaťané odpovídají odhodláváním se ke vzpouře. Naštěstí podle nějaké legendy se prý jednou objeví chlapík, který nabaťany zachrání. Tenhle chlapík je shodou okolností hlavní hrdina (superkladná postava, co snídá nevím), barbar Sagitto z nezávislých horských kmenů (kde jsem jen tohle četl?), který se po potyčce s gelabhským velitelem vojáků a nasměrování hodnými kněžími vydává na cestu, aby osvobodil na velmi zlém, velmi vzdáleném a magií zabedněném místě ukrytého dědice nabatského trůnu, s nímž arcimág má samozřejmě jiné plány (ovládnutí světa a tak), aby vyburcoval lidi k povstání a svrhl prasopsy gelabhy. Pejsek s kočičkou jsou s jejich dortem naprostí břídilové. Fajn skrumáž jiných fantasy úryvků tím ale zdaleka nekončí. Kromě cesty tam, ve druhém díle nejspíš zpátky a ve třetím až na ona místa, se během putování Sagitto a společník, kterého mu přidělili hodní kněží dostávají do několika lidských osad -- a co osada, to jeden člověk do týmu. A abychom postavy od sebe dokázali rozeznat (ale i tak to není žádná sláva, protože se všichni chovají ušlechtile a kladně), tak podle RPG je každý jiné rasy a jiného povolání -- máme tu bojovníka, kněze, věštkyni a zaklínačku v jedné osobě se psem, chlapíka, který se mění v krkavce a hlavního hrdinu, který je univerzálnější než van Damme a Lundgren dohromady. Tím to ale také nekončí, dál to však vypisovat nebudu. Co se týká samotného vyprávění, není zase tolik patrné, že by autorka byla zrovna vypsaná, jak inzeruje na přebalu. Krom nepostradatelných zdrobnělin, které standardně dělají nadstavbu každé červené fantasy, se zde objevuje spousta naddimenzovaných přirovnání, krkolomných dialogů a rádoby uměleckých popisů, které jsou průvodním jevem každého začátečníka. Jinak je všechno v normě (myslím ovšem váhovou kategorii fantasy autorek).
Hodně mě zaujala obálka, která je komplet dělaná na počítači a je správně hyperbarevná a hodně jsem se radoval, že román nemá mapku a dodatky, což byla chyba, takže závěrečných třicet stran na mě působilo jako studený froté ručník.
A jak to shrnout? Nejvíc mě na románu zklamal hřbet, protože při spaní na knize (způsobeným dějem -- což jsem očekával) nevydržel a přidělal mi práci se správným řazením stránek (ne že by to mělo nejaký hlubší smysl). Jinak mé obvyklé -- že kniha je určená pro všechny nekritické hltače fantasy a ne pro mne -- pokud ovšem v dalším díle Labyrintu půlnočního draka autorka nesáhne také po mé oblíbené pohádce a nepřijde král Miroslav, aby ve mlýnici nasypal vojáky do pytlů.
Františka Vrbenská - Král z hlubiny půlnocí, vyd. nakl. Netopejr, Olomouc 1998, obálka David Spáčil, ilustrace v knize Petr Utěšil, 1. vydání, náklad neuveden, 385 stran, cena 189,- Kč.
David HorákRM