Výstižnější název by byl Stín Zlatého města, a to ještě váhám, zda psaní velkého Z v názvu je pro naše pravopisná pravidla dostatečně košer. Ne, teď vážně - na pultech knihkupectví se objevila další epopej z dílny T. Williamse. Doufám pevně, že se zas až tak moc nebude držet své nálepky klasika žánru a tentokrát půjde o něco stejně originálního ale méně rozvláčného. Jeho fantasy sága totiž ještě po víc jak roce od vydání prvního dílu nedospěla ke svému závěru, respektive tento závěr nedospěl k nám, čtenářům. Není to chyba autorova, já vím, ale pro příště by se měl více zabývat tím, komu prodává autorská práva - nebo psát méně obšírně, aby to pan nakladatel stačil přelouskat do té doby, než to vydá. Město Zlatého stínu je zase pouze prvním dílem čehosi, co je na víc jak čtyř stech stranách jenom lehce naznačeno. Prvním svazkem prvního dílu! Kromě královny by měl Bůh chránit taky mě, protože poslední díl mi asi budou přes rameno číst i moje vnoučata. Hádám, že s chutí, i přes délku se knížka čte mimořádně dobře.
Na naše poměry... Je to sice pekelně obsažné a prakticky bez akce, což se skalním scifistům asi moc zamlouvat nebude, ale je to tak originální, že se až človeku tají dech, zda náhodou autorovi nepřeskočilo. Nicméně jde o knihu okouzlující - nápadem, místy zpracováním a místy kopanci v překladu.
Začíná to zajímavě - v bahnitém zákopu kterési bitvy roku 1918. Také v kterémsi jihoafrickém městě v nepříliš vzdálené budoucnosti nebo na vojenské základně Spojených států... a pravděpodobně ještě na mnoha dalších místech, o kterých se autor opomněl nebo nechtěl zmínit. Pan Williams se totiž chová jako řevnivý autor nevalných detektivek, další vodítka k příběhu poskytuje čtenáři jen velmi neochotně a děj vypadá jako šneček, který si tu vysněnou metropoli vleče na zádech. Příběh se odehrává v několika dějových liniích, jen v náznacích vzájemně provázaných, někdy taky vůbec ne, poraď si, čtenáři, jehož ruka mě živí, sám.
Vojín Paul Jones, který se kdesi kdysi v bojové linii první světové války prosní a později propadne do světa logikou věci jak vystřiženého z Alenky, je asi nejvíc mimo mísu. Bohužel si to ta postava taky uvědomuje. Ostatní dějové linie více méně spojuje fenomén VR, světa uvnitř počítačové sítě, a čehosi, co uvnitř vzniká, ať už z vůle tvůrců či nikoliv. Na jednu stranu je to právě fantastická vize jakéhosi města, která se tu a tam mihne před zraky hrdinů - což mě mimochodem vedlo k oné úvaze, protože slovíčko "mihnout se" je tu opravdu výstižné - na straně druhé pak číhá nebezpečí zneužití lidských vědomostí a moci. Právě hrozba čehosi mocného, nepojmenovaného je to, oč tu běží. A to cosi vyvěrá ze spojení prastarých mýtů lidské, zejména pak africké civilizace a nejmodernější techniky.
Tam kdesi dole v Africe se do toho všeho zaplétá jistá Renie, pojmovými znaky mladá instruktorka počítačové sítě včetně virtuální reality, na jakou už se pár let těšíme a ještě pár desítek let budem, a její žák a přítel, sto padesát čísel vysoký !Xabbu. Ten vykřičník je tam schválně, on je totiž Křovák, to jest příslušník jistého afrického národa, který se vyznačuje malým vzrůstem, extraprimitivní kulturou a prvním místem v Červené knize ohrožených druhů. A kromě toho také fascinujícími pověstmi, podle jeho vlastních slov fascinujících zejména T. W. samotného.
Malý bratr naší hrdinky se při zakázaném vstupu do high světa virtuální reality zaplete do čehosi podivného a Renie se ho z toho za pomoci všech svých vědomostí snaží dostat ven. To se jí však daří jen částecně, protože puberťák Stephan se sice poslušně vrací k hodné sestřičce, ale v podstatě ve dvou kusech. Tělíčko je OK, jenže musí do nemocnice, protože dušička zřejme zůstala uvnitř. A tak zatímco se v nemocnici, uzavřené v karanténě, protože tam řádí Ebola již kolikáté generace, snaží Stephana probudit, Renie se vrací do počítači generovaného prostoru, aby prišla na to, proč se její bratríček takhle odporoučel, a zároveň nechtěně probudila cosi, co mělo navždy spát.
Pokus o spojení mytologie primitivních národů s počítači není nic nového. To zvládl už J. W. Procházka před deseti lety. Ale Williams toto spojení dovedl téměř k dokonalosti. Protože kde může existovat něco takového - pochopitelně kromě světa za zdrcadlem... V lidském mozku, v operační paměti neuronové tkáně, které se samozřejmě nikdo dobrovolně nevzdá. Zbývá jen stanovit cenu, cenu lidské existence oproti vytvoření nového, vysněného světa. Jenže - buh ví, jak to autor vlastně myslel. Já se jen domýšlím. Možná by nám to mohl osvětlit pan nakladatel, který, jak si zbožně přeji, dočítá teď někdy další svazek.
Přes to všechno musím ocenit, že jeho vydavatelský počin za to stál. Obálka je na naše poměry víceméně decentní, vazba se přes svoji šířku neláme, sazba nerozsypává a překladatelských faux pas je tam docela poskrovnu. To se stane, ale od toho jsou korektoři, odpovědní redaktoři a podobná individua. Tedy - pokud by byli, v knize by se težko objevilo cosi typu "Paul už neviděl na oči..." (str. 374), "lidé prosebně vrhali své tváře k zemi..." (str.403) nebo " tvář měl dlouhými léty pobytu na Středním východě tmavou jako káva s mlékem" (str. 409 - pro ty, kterým to po celodenní únavě podobně jako mému bratrovi nedošlo - kávě s mlékem se obyčejně říká bílá). A kromě toho by se tam patrně neobjevily výrazy typu "lunatik" nebo "Intputy a outputy". Čeština je bohatý jazyk, má výraz skoro pro všechno, i když také má svá omezení. Za výraz "šelmí tlama" by kdosi zasloužil pověsit za uši do průvanu.
Tad Williams: Jinozemě. Město Zlatého stínu, přeložila Š. Bartesová, vydal Návrat, Brno 1998, 423 str., paperback, cena 219,- Kč.
-psb-