„Dobrý den, jmenuji se Tom a všichni mi strašně ubližovali. A ze všeho nejvíc můj brácha Pat, moje dvojče, takže když došlo na lámání chleba, ten, koho poslali do vesmíru k dalekým hvězdám, jsem byl já.“
Tak to by byl v kostce obsah knihy Roberta Heinleina Čas pro hvězdy, kterou nám tradičně (obal, kvalita překladu, kvalita typografické úpravy, atd.) předkládá další klon Classiku nakladatelství Banshies Books. Ať dál hlasitě kvílí až se z toho zalknou - znáte snad jiné nakladatelství, které je schopno uvádět cenu knihy ve hřbetu? Já teda ne.
Kniha sama o sobě ale zdaleka není tak hrozná. Je to ranný taťka Robert střední kvality s několika dobrými nápady a pěkným stylem návdavkem. Příběh, který vznikl už v roce 1956, má jednoduchý motiv s drobnou zápletkou a jestli je v něčem výjimečný, pak v tom, že zcela boří vžité představy o vztazích jednovaječných dvojčat a v tom, že hlavní hrdina označil jako svého nejlepšího přítele jistého Percevala. Dámy a pánové, Perceval je statný kus druhu Potamochoerus porcus, tedy prase domácí.
Jak už bylo řečeno, Tom a Pat jsou jednovaječná dvojčata a vztahy mezi nimi se do jisté míry vymykají vztahům běžným mezi normálními smrtelníky, kteří měli své vajíčko zcela pro sebe. Právě proto jsou hoši ve věku pubertálním vybráni do výzkumného projektu „Životní prostor“. Úkolem tohoto projektu je najít pro neustále se množící lidstvo nové planety, na kterých by se mohlo množit dál beze strachu ze zvýšených daní. Proto jsou z naší matičky Země vyslány hvězdné koráby, aby prozkoumaly nejbližší hvězdné soustavy a daly lidstvu avizo, zda si má raději koupit víc antikoncepčních pilulek nebo nový kufr. Pohon, se kterým by bylo možno dosáhnout rychlosti světla, eventuelně ji překročit, ale dosud neexistuje, takže každé z lodí to k jí určenému cíli bude trvat hodně let. Pravděpodobně se už nikdy zpátky nevrátí.
A rádiový signál, který vyšle k Zemi, tam taky poletí hodně let. Takže se hledá jiný způsob komunikace. A nacházejí se jednovaječná dvojčata. Buď vzájemná blízkost nebo vzájemná averze způsobily, že některé z těchhle povedených dvojiček jsou schopny spolu komunikovat telepaticky - a telepatie na Einsteina a dilataci času úplně kašle.
Plán je tedy takový, posadit jedno z dvojčat do lodi a druhé nechat na Zemi. Přenos informací pomocí tohoto média všechny potíže s teorií relativity a jejími důsledky rázně smete ze stolu, Země bude mít potřebné údaje ve chvíli, kdy výprava vkročí na půdu vhodné planety. Tento plán má v podstatě jen pár malých problémů, a sice - které z dvojčat poletí a jak je možné co nejdéle udržet to druhé naživu. Zatímco sourozenec se bude světelné roky vzdalovat, ten druhý bude normálně stárnout. A dvojčata v podstatě přestanou být dvojčaty.
Zbývá už jen vysvětlit to zatracené prase, abych vás příliš nemátl. Perceval je pokusné zvířátko, je to první kolonista, který má na vlastní štětiny vyzkoušet, zda planeta, kterou možná loď objeví, je opravdu pro lidstvo obyvatelná. Musím dodat, že si to docela pěkně užije.
V postatě až na samotnou vnější úpravu knížky, se Čas pro hvězdy docela pěkně tráví, Tom popisuje svůj život se suchým Heinleinovským humorem, bez zbytečného se zaplétání se do vědeckých problémů, až na výjimky bez zbytečného lkaní nad svým osudem a bez sentimentu se svým bráchou. Kniha má drobné osvěžující zápletky, lehké vtípky a nápady hodné ocenění. Prostě Heinlein.
Robert Heinlein - Čas pro hvězdy, přel. G. Stibůrek, obálka M. Whelan, vydalo nakl. Banshies, Praha 2000, 206 stran, cena 145 Kč.
-psb-