Smrt přišla, něco si vzala, cosi nechala a zase odešla. A vrátí se ještě několikrát. Původně jich bylo - kolik vlastně? - a teď se začínají vedle sebe rovnat jejich krvavá těla, popřípadně prázdné pytle. Zbývá jich jenom pár, kteří můžou porazit Smrt, ostatní jsou buď mrtví, nebo mrtví. Už zůstává jen hrstka Bratrů ve zbrani.
»Středně těžká nákladní loď se odpoutala od bojového svazu parkujícího na orbitě, žbluňkla do atmosféry a přistála, aniž padl jediný výstřel. Vyloďovací propusť se otevřela a pod olovem potaženou, filigránsky tepanou oblohou řinčivě vyjel obrněný vůz; za ním vypochodovali vojáci, seřadili se a znuděně pozorovali, jak z chladnoucích pancířů korábu oprýskává barva. Planeta byla zamrzlá do poslední kalužinky, do posledního stébélka. Při teplotě dvou set třiatřiceti kelvinů se na ní cítili jako doma.«
A byli tady. V Pierotově systému na planetě U-4-N. Podle všeho nejstrategičtějšího opěrného bodu v téhle válce. Všechno vypadalo jednoduše, stačilo se zakopat a postavit urychleně věž (takový válcovitý bunkr, který se může v případě potřeby zanořit do země), naburácet do postavené věže, zanořit se a čekat, až bude čas. Jenže vojenské plány jsou jedno a život ubíhá jinudy. Po chvíli se zdálo, že rovnou z těla ven, protože tehdy smrt přišla poprvé.
»Pod spodním okrajem mračen se mihli nařvaní černí ptáci. Na krajinu, šikmo jako déšť hnaný větrem, začaly dopadat kusy vzteklého železa.«
Vlastně všichni to byli zcela normální vojáci. Staří váleční mazáci, které nepřekvapovalo hrozné jídlo (Mormův čaj vás nemůže vylekat, poručíku, protože na to nemá naprosto žádnou sílu), všudypřítomný smrad v nefungujících skafandrech (V těch mužích něco utajeně kvasilo. Přinejmenším jedna fekální nádržka netěsnila) ani nepřítomnost ženských (V podstatě měli strach všichni. Trvale. Teď jim k němu přibylo ztopoření. Byla to zvláštní kombinace). Samozřejmě nebyli dokonalí, třeba takový kapitán Izach, který s velkou oblibou šrafoval mapy a dělal do nich nápisy jako ZDE JSOU LVI; nebo poručík Mičuda, jehož na každém kroku doprovázela jeho Lotosový květ, kterou nemohl vidět nikdo jiný než on; desátník Abe, který byl dyslogik, protože v kojeneckém věku onemocněl záhadnou nemocí buba, a spousta dalších. A spousta z té spousty přiletěla na U-4-N zemřít.
»"Opakujte po mně, Mičudo: Je zakázáno mluvit o tom, že je to zakázáno!"«
Ano, v této knize proti sobě bojují vojáci proti Smrti. Je to ďábelský tanec Desíti malých černoušků okolo hrstky vojáků, kteří se snaží nevytáhnout si černého Petra, boj Gaunerů o to, kdo je tou krysou mezi nimi, složité šachy s Vonegutovskými rozhovory, absurdní situace Hlavy XXII. Jam Oščádal napsal román, který není jen takovým plácáním a plkáním o ničem. V jednom okamžiku se budete smát, bát, brečet i namáhat mozek najednou. Obklopí vás intenzivní vizí velké literatury a vyburcuje vaší představivost k nadlidskému výkonu, zahrne vás dialogy, které si budete snažit zapamatovat a vychrlí na vás tolik hlášek, že vám nebude stačit čas do konce života, abyste si je všechny zapamatovali. Ano, vznikla skutečně Velká kniha, něco, co je největší událostí české SF od dob Karla Čapka. Kdo propásl tuhle možnost, už jinou nedostane.
Jan ´Jam´ Oščádal "Bratři", vyd. nakl. ALTAR 1995, obálka Karel Soukup, 230 stran, náklad 3000 ks, cena 69,- Kč.
David HorákRM