Po několika ne tak docela vydařených výpravách se Holdstock vrací do svého lesa Mytág. Jeho nejnovější dílo je vlastně jakýmsi "Lesem před Lesem", poněvadž děj knihu předchází Lesu mytág a dokonce představuje i určitý klíč k později se odehrávajícím událostem (vztah obou bratrů apod.).
Pokud bych měl shrnout děj knihy do dvou vět, musel bych s pokrčením ramen uznat, že je to vlastně hloupost a navíc naprosto banální. Holdstockovo umění je však právě v tom, že pokud je v prostředí příběhu doma - tedy v Lese, jiné biotopy zvládá s podstatně menší bravurou -, dokáže vytvořit jakousi pomale plynoucí snovou atmosféru, v níž jde mnohem více o obdivuhonou hru historických a mytologických motivů, než o děj příběhu jako takový.
Téměř každý z použitých předmětů, každá postava s sebou nese další asociace a vztahy k jiným variantám legend. Holdstock se přitom neomezuje na jediný mytický okruh, ale splétá do sebe antické, keltské i jiné prvky. Onen oceán artefaktů se -- víceméně bez předem určeného řádu -- zvolna proměňuje, tak, jak vlny příboje vyplavují na břeh jednotlivé motivy (libo slovo archetypy?). Snové tempo knihy je pak příčinou toho, že, alespoň podle mých osobních zkušeností, je třeba ji vychutnat v klidu, nikoliv po několika stránkách přerušovanou četbou v přeplněných dopravních prostředcích.
Není zřejmě náhodou, že nit příběhu se vine kolem družiny, pohybující se skrz jednotlivá časová období, až tam, kde cesty začínají i končí (podsvětí). Pozoruhodné je, že Holdstock umí velmi dobře vykreslit postavy z mytického bezčasí (tedy opět: z Lesa), motivy a jednání postav přicházejícíh z vnějšku naopak sklouzávají do banality.
Zmínil jsem motivy, které s sebou nesou celé řetězce asociací. Podstatné se mi přitom zdají dvě věci: za prvé, nemáme před sebou nějaký "skrytý" text, k jehož dešiforvání bychom museli využít encyklopedických znalostí mytologie či historie. Finální uspokojení tedy nepochází v první řadě z pocitu "ó, jak jsem chytrý", ale "to je opravdu mimořádně působivý estetický fenomén" (omlouvám se za formulaci, ale napsat "jé, to je hezké", mi přišlo banální a skutečnost naprosto nevystihující).
Druhou sympatickou vlastnost Holdstockových děl je, že autor se nesnaží čtenáře přesvědčit ("poučit") o nějaké pomatené esotericko-mystické pravdě. Podsvětí zde není místem nějak okultním, ale především umělecky působivým.
Jak říká úvodní citát z Homéra, snové přízraky k nám přicházejí ze dvou různých bran. Bez ohledu na to, zda se Holdstockův text zrodil v bráně z rohu nebo ze slonoviny, však jde po nějaké době opět o mimořádně vydařené dílo tohoto autora.
Přeložený text se údajně liší od verze vyšlé v anglicky mluvících zemích. Rozdíly nemohu posoudit a tudíž ani komentovat. Lze vytknout (pár překlepů nepočítám) občas divně působící slovní spojení, ale vzhledem k tomu, jak dnes obvykle vypadají publikace žánru sci-fi a fantasy, je i z tohoto hlediska kniha na velmi dobré úrovni. Snad jen obálka se mi tentokrát nijak zvlášť nelíbila (třeba ve srovnání s excelentní Lavondyss).
Výsledně: jde o jeden z největších čtenářských zážitků letošního roku. Vzhledem k tomu, že v Praze je dnes kniha prakticky nesehnatelná, lze tudíž její koupi doporučit hned dvojnásobně.
Robert Holdstock: Brána ze slonoviny, brána z rohu. Polaris, Frenštát p. R.
Pavel Houser