Nelze mluvit o návratu, protože autor vlastně nikdy neodešel, respektive neodmlčel se na dobu podstatnou. Nicméně slavit lze i tak, alespoň decentně. Obzvláště pak ti, kteří podobně jako já vyrostli na robotických povídkách tohoto klasika žánru, by jednoho panáka na přípitek obětovat mohli. Měli.
Čtrnáct na naše poměry až zoufale kvalitních povídek, z nichž některé již mají na krku skoro půl století, aniž by pozbyly na kvalitě, naštěstí v tomto žánru není třeba mluvit o aktuálnosti (i když…), někdo vytáhl z paměti lidí, archivu a počítače, doufám, že nemusel příliš oprašovat, pěkně zabalil do balíčku a nabídl nám, čtenářům. K Vánocům už to sice nestihl, ale i tak to je pěkný dáreček. Pro ty víc amerikanizované a méně citově dehydratované k Valentinu. Ne, bylo by nespravedlivé mluvit (psát) jen tak o "někom", jako editoři jsou v tiráži uvedeni M. Kocián a B. Svoboda (bohužel, hoši, moje zpola rozebraná mašinka teď není schopna vytvořit jakýkoliv nestandardní znak místo vašeho grafického end, ale můžu vám posloužit zavináčem, stejně to v angličtině vyslovují stejně), díky, udělali jste mi radost. Dokonce mohu říci, že jste jedním pohybem odvrátili pád zuřivě klesající křivky kvality českého sci-fi trhu a mě vrátili trochu optimismu.
Nevím, podle jakého klíče byly povídky vybírány, ani proč se kniha jmenuje podle té poslední, respektive proč je titulní povídka šoupnutá až na konec, není to důležité. Stejná nebo minimálně odlišná úroveň kvality u nás zřídka viděné je průvodním jevem. Až na opravdu drobné myšky to platí i o překladu. (Je první povídka přepsaná ze slovenštiny nebo už se na mně začínají projevovat první příznaky paranoie?) Dvanáct povídek zdárně do češtiny převedl Petr Caha, po jedné pak E. Konečná (povídka Soumrak) a S. Havlíčková (Jsem v Marsportu bez Hildy).
Právě posledně jmenovaná povídka je zřejmě tou, která donutí skalní příznivce žánru, aby si knihu koupili, i kdyby kvůli tomu měli utratit poslední peníze z rodinného rozpočtu a riskovat tak hladovění svých potomků nebo vlastní abstinenční příznaky. Jenže mám pocit, že tady pověst předběhla skutečnost, tahle vesmírná detektivní ministory je sice dobrá, ale jsou tu i lepší. Třeba právě Soumrak, trochu Bradburyovský motiv stavění paradigmat v jiných podmínkách než těch pozemských, kdy existence šesti sluncí a jejich svit obklopující planetu způsobuje, že obyvatelé nikdy nepotřebovali vynalézat umělé osvětlení, ve tmě je chytá klaustrofobie a nevěří v existenci hvězd, protože je nikdy neviděli. Co s takovouto civilizací a jejím hodnotovým žebříčkem udělá zatmění…
Rovněž trochu Bradburyovský nádech má i povídka Zelené skvrny, v originálu Green Patches, nejstarší ze zde publikovaných. Isaac Asimov ji napsal v době, kdy u nás do dětských čítanek vstupoval Vaska Trubačov s předmluvou K. Gottwalda. To, co Petr Caha velmi dovedně opisuje jako zelené ostrůvky srsti, je ve skutečnosti smyslovým orgánem bytosti-civilizace jisté planety navštívené kolonisty ze Země. Právě těmito ostrůvky srsti sleduje její "vyslanec" z jeho pohledu strašlivou osamělost jednotlivých organismů pozemských se zřejmou dobročinnou snahou a nepochopením věci tento stav napravit částečnou asimilací tak, aby se ubohé útržky života na Zemi spojily v jeden myslící organismus, jako je to na té jeho. Hrůzu ze ztráty individuality a odpor k oněm zeleným skvrnám, jimiž jsou po asimilaci nahrazeny oči, nevnímá.
Asimov si poradil i s dost otřelými náměty, jako je myšlenka lidstva coby pokusného králíka mimozemšťanů ("Oni šlechtí člověka…?") nebo obživnutí románové postavy před očima spisovatelovýma (Autor! Autor!). V prvním případě je zeměkoule netradičně představena jako Petriho miska. V případě druhém jsem přesvědčen, že se autor inspiroval vlastním zážitkem, svěží a vtipné dialogy jsou, stejně jako lehce krvavě cynický pohled spisovatele na svět, opravdovou špičkou jakékoliv beletrie.
Komu chyběli staří známí, také si na své přijde. Atmosféru příběhů o Azazelovi připomínají hned dvě povídky, lehce pointoidní Mouchy a klasická Uzavřená bronzová místnost. I robopsycholožka Susan Calvinová se přišla mrknout, co nového. Spíš, co starého, povídka Spokojenost zaručena by se opravdu lehce zabydlela v nám dobře známé sbírce Já, robot.
A další, kvalitní, neotřelé a skrz naskrz asimovské. Až se mi chce plakat, že tentokrát nemám na co si stěžovat, protože na kvalitní knížku se recenze píše nesrovnatelně hůř, než na ty špatné. Dokonce i obálka vypadá k světu, i když nechápu, proč muselo být na jméno autora a název knihy vyplácáno tolik barev, když jedna by stačila, ale co, nikdo není dokonalý. Obálka odpovídá obsahu a je rovněž podstatně hezčí, než na jaké si v současné době narážím na pultech knihkupectví. Čtyři a půl hvězdičky, ať nežeru.
Isaac Asimov: Autor! Autor!. Přel. P. Caha, E. Konečná, S. Havlíčková. Obálka Marek Fišer, 2D Studio Brno. Polaris - Bohuslav Svoboda, Frenštát p. Radhoštěm 1998. 325 s. 159,- (plus minus 4,-) Kč.
-psb-