Na letošním mezinárodním knižním veletrhu, který se konal v květnu na pražském Výstavišti, se opět udělovaly ceny Akademie SF, fantasy a hororu. Stejně jako minulý rok se na akci sešlo úctyhodné množství scifistů a celou ceremonii obratně vedl a ironickými poznámkami příhodně okořenil Roman Lipčík.
Králem dne byl každopádně Vlastimír Talaš, který si především za Andersonovu Stráž času a za Pratchettovu Zeměplochu odnášel cen hned několik. O úspěšné Stráži času řekl: "Když jsme to vydali, bylo první, co nám distributor řekl, že to je moc drahé. Za měsíc už po nás chtěl dotisk."
Lipčík, oblečený v neodmyslitelné kožené bundě a džínách, si neodpustil také přátelské popíchnutí do Jiřího Procházky, který si cenu přišel převzít ve své podnikatelské image - sako, elegantní brýle, krátké vlasy. "To je pro mě po letech triumf. Dřív jsme spolu chlastali a on býval vždycky větší rocker než já."
Letošní vyhlašování cen Akademie také bohužel definitivně ukázalo, že tato instituce selhala v tom, co měla plnit především. Akademie byla založena s ideou, že udělování cen nejlepším dílům minulého roku bude sloužit především jako propagace žánru navenek, pro média a široké publikum. Počítalo se s tím, že předávání cen bude hojně navštívené novináři a že porota se bude skládat výhradně z profesionálů oboru a známých osobností. Na letošní akci se neobjevil snad ani jediný novinář (nepočítáme-li novináře-scifisty) a hodnocení děl bylo kromě spisovatelů, redaktorů a dalších tvůrců svěřeno i poměrně širokému okruhu SF fanoušků, což se myslím projevilo i na výsledcích. Udělování ceny za nejlepší detektivní román na stejné akci se mimochodem setkalo s větším zájmem médií.
Na vině je jistě zčásti nevelký mediální zájem o oblast science fiction a zčásti neexistence jakéhosi tiskového mluvčího SF obce, který by zajišťoval potřebné kontakty se sdělovacími prostředky a dalšími organizacemi. Dokud nebude SF psát Lucie Bílá, těžko můžeme očekávat, že si nás televizní štáby a deníky všimnou samy. Teď jen se rozhodnout, jestli má cenu se pokoušet média nějak zaujmout stůj co stůj, nebo si dál hrát na tom našem pískovišti, jak tomu bylo vždy.
Dost možná, že ani publicitu "zvenčí" nepotřebujeme, že si k našemu žánru najde každý svou vlastní cestičku. Uvědomili jste si někdy, že Ikarie je vůbec nejprodávanějším literárním časopisem (bez rozdílu žánrů) v této zemi?
Ivan Adamovič